W3vina.COM Free Wordpress Themes Joomla Templates Best Wordpress Themes Premium Wordpress Themes Top Best Wordpress Themes 2012
8 Čvc, 2013

Posted by in Bohyně si užijí víc srandy, Young Adult | 10 komentářů

Bohyně si užijí víc srandy – 1. kapitola

Bohyně si užijí víc srandy – 1. kapitola

První kapitola mé young adult knihy, kterou jsem začala psát už před více než rokem, ale později se do všeho zamotala škola a už nebyl pořádně čas. Snad ji konečně dopíšu. Nečekejte nic světoborného, ani přelomového. Účelem příběhu je to, aby vás pobavil a abyste si u něj odpočinuli. Proto jej i tak berte.


Někdy si člověk říká, co kdyby.
Co kdybych se dneska probudila a byla někým jiným?
Královnou večírků, slavnou zpěvačkou, výherkyní mezinárodní soutěže v recitaci…
Co všechno by pro to musel člověk obětovat?
A stálo by to vůbec za to…?

~ Kapitola 1 ~

„AGGIE! Zvedni své ctěné pozadí z postele a pojď se nasnídat! Dneska je tvůj velký den!“ zaječela na mě má nevlastní matka z kuchyně a pak si začala vesele broukat melodii z Titanicu, jako by se nic nestalo. Vždyť je úplně normální takhle lidi po ránu děsit.

Převalila jsem se na záda a chvíli zírala na strop posetý malými hvězdičkami. Máma dole přešla k vyřvávání na plné koule. Někdo by jí měl brzo říct, že jí bohužel sudičky do vínku dar zpěvu nenadělily. Jenže já na to rozhodně srdce neměla a tak jsem se snažila spíš své tělo donutit k nějakému tomu pohybu, přitom nemyslet na to, co mě dneska čeká.

Mám já to ale štěstí…

Máma totiž o prázdninách dostala docela šílený nápad. Usmyslela si, že mi bude řídit život. Respektive, že se přičiní o to, aby byl můj život mnohem veselejší a zářivější. Je přesvědčená o tom, že s její pomocí ze mě bude poslední rok královna střední školy. Dokonce si vypracovala i strategický plán. Na zvláštní nástěnku. Jednotlivé kroky má dokonce barevně oddělné. A teď jí v prádelně visí vedle poličky s práškem na praní.

Myslím, že by měla přestat brát ty zázračné pilulky na hubnutí. Nedělá to dobře jejímu psychickému zdraví. Vážně. Začíná mít mylné představy a nebezpečné tiky.

Zrovna včera jsem si všimla, jak jí u vaření začalo podivně cukat v pravé tváři. A rozhodně to nebylo proto, že můj mladší bratr vběhl do kuchyně s maketou světelného meče rytířů Jedi a hulákal něco o tom, že musí být Hvězda smrti zničena, protože Impérium vrátí úder… a to nikdo nechce. Kdo tu pak bude, aby nám zachraňoval zadek?

Došla jsem k závěru, že bych se s ním už na Hvězdné války dívat neměla. Mají na něho špatný vliv. Jako by nestačilo, že i tak je divočejší, než je zdrávo. Odkud to bere, to fakt nevím, má až přebujelou představivost. Kdybychom měli stejnou krev, člověk by řekl, že to má ode mě, ale není to tak. I když je docela dobře možné, že i naším společným soužitím některé mé zvyky převzal. Například ten, kdy se pitvořím, kdykoliv se začne mluvit o tom, že můj společenský život stojí za houby.

Vysoukala jsem se ze své květované přikrývky a poslepu šmátrala po budíku, abych se podívala na čas. Ach bože, sedm hodin ráno… Nikdo by neměl vstávat v sedm hodin ráno. A už vůbec ne nedobrovolně! Když člověk není správně odpočatý, vypadá pak celý den jako nějaká zombie. Nemusí mít sice kruhy pod očima a povislou kůži, anebo chlemtat krev jako to dělávají zombíci ve filmech, ale i tak se celý den cítí pod psa a touží jenom po tom, vrátit se zpátky do postele a spát až do dalšího rána.

Nebo já to tak alespoň mívám… Takže bylo rozhodnuto. Pilulky musí zmizet, jinak už nebudu mít nikdy klid. A nevyspím se, ani když můžu. Ne, že zrovna dnešek byl ten nejvhodnější den, ale nevadí, určitě můj problém chápete.

Posadila jsem se, přehodila nohy přes okraj postele a vrávoravě vstala. Člověk by řekl, že jsem byla unavená po nějakém flámu, jenže tak to vážně nebylo.

Minulou noc jsem se snažila vymyslet nějaký způsob, jak začít svůj poslední rok na škole jinak. S čistým štítem. Konečně se zbavit pitomé nálepky „upjatá Agnes“ a být svá, nespoutaná, veselá, bezstarostná, oblíbená. Prostě všechno, co nejsem. Tedy alespoň navenek.

A jako vždy jsem nevymyslela lautr nic a usnula zklamáním. Nad sebou i nad svým hloupým životem. Pche! Já a královna střední školy? Leda tak ve snu. A mám takový pocit, že by to nebyl sen všech mých snů.

Spíš by šlo o hodně špatný sen, abych byla přesná. Hotová noční můra.

Po korunce mé srdce opravdu netouží. Já bych totiž brala něco úplně jiného.

Obyčejný poslední rok na škole, bez častých posměšků a úšklebků studentů na školních chodbách. Bez hlasitého šuškání za mými zády kdykoliv vstoupím do jídelny. Bez nervózního tlaku v břiše vždycky, když mám jít do školy.

Copak toho chci tak moc?

Určitě ne. Anebo ano?

Přešla jsem ze svého pokoje do koupelny, napustila vodu z kohoutku do umyvadla a opláchla si ospalý obličej. Pak jsem se na sebe podívala do zrcadla. Žádná sláva. Vlasy na hlavě mi trčely do všech stran. Pokusila jsem se to hnízdo nějak učesat, ale vlasy si prostě žily vlastním životem, ať už jsem se snažila sebevíc.

Mžourala jsem na sebe do zrcadla a snažila se najít nějaký způsob, jak bych se na první den školy mohla vylepšit a všem tak vytřít zrak. Člověk vždycky udělá nejlepší dojem v první den. A já tu svou smůlu potřebovala letos zlomit. Potřebovala jsem nějaký svěží začátek. Takový jako bývá v přehnaně sladkých romantických filmech, kdy hlavní hrdinka je celou dobu šedá myška, aby se z ní na konci stala krásná labuť a její vysněný princ by konečně pochopil, že ona je ta jediná, ta pravá.

Dobře, přiznávám, že je to dosti ujetá představa. Už jenom proto, že takhle to prostě nechodí a také proto, že se pak stírají veškerá nabádání rádoby odborníků na život ohledně toho, jak má být člověk sám sebou a že by se neměl snažit být někým jiným. Být sám sebou je nejlepší, pak si vás štěstí najde.

Aha, jaaaaasně. To jsem už zkusila a nic mi z toho nekáplo.

Podívala jsem se vedle na poličku, kam jsem včera položila zářivě růžovou kosmetickou taštičku, kterou mi mamka dala se slovy „Zkus se sebou něco udělat.“ Hmátla jsem po ní a postavila ji před sebe na okraj umyvadla. Pochybovačně jsem ji pozorovala. Zevnitř na mě koukaly šminky všech možných i nemožných barev a velikostí.

Ach jo, nikdy jsem nebyla kamarád s čímkoliv, co se nanášelo na tvář.

Moje maminka umřela, když jsem ještě byla malá, a můj zakřiknutý otec znal z holčičího světa akorát velké prd. Tudíž mi nezbylo nic jiného, než se tak nějak dovzdělávat sama. Pomocí dívčích časopisů. Ovšem řeknu vám, že jsem z toho byla spíš mnohem zmatenější, než moudřejší. Konkrétně otázky v poradně pro mladistvé mě dost děsily. Některé věci bych rozhodně řešit nechtěla.

Nikdy jsem nebyla ten typ, co by vedl sáhodlouhé debaty sám se sebou o tom, jestli se klukům líbím spíš v upnutých džínách, anebo v sukni, jestli se mám ostříhat, abych vypadala líp než ostatní holky a proč mám proboha tolik pupínků na tváři a jak se jich zbavit, než mě spatří můj idol. Možná jsem se svým odlišným způsobem smýšlení vždycky z davu nějak vyčleňovala.

Jednu chvíli jsem si dokonce myslela, že se mnou něco není tak úplně v pořádku… Vážně mě netankovalo, když jsem se dívala na kluky, jak si poměřují své svaly. Neomdlévala jsem, nečervenala se, srdce mi nezačalo divoce bít, ani nic podobného. Kluci mě v té době prostě tolik nezajímali. Teda, vlastně jeden ano. Ráda jsem trávila volná odpoledne s Harrym. Ze všech sil jsem doufala, že Voldemortovi konečně nakope zadek.

Dobro vždycky musí vyhrát nad zlem!

Jinak by byla narušena přirozená kontinuita světa, času… nebo já nevím čeho. Kdysi jsem to četla v jednom časopise a už si toho moc nepamatuju. Ale chvíli jsem chtěla znít vážně chytře. Když už si to o mně plno lidí myslím jenom proto, že nosím brýle.

Jako by snad dioptrie o člověku říkaly, že je nějak přehnaně inteligentní. Odkud se to sakra vzalo?

Zpět k tématu… S mým vzděláváním v typicky holčičích věcech to bylo fakt těžké. Například o takové menstruaci jsem se musela bavit s výchovnou poradkyní ve škole, protože mi časopisy nepomáhaly. Taky v nich nenajdete úplně všechno. I když v současně době je na to dobrý internet. Tam najdete i to, co byste rozhodně nečekali a co byste častokrát ani najít nechtěli.

Ale ani s poradkyní se nemůžete bavit o všem. A já neměla za kým jiným jít. Rodiče mé mámy zemřeli už dávno a z otcovy strany mi zbyl jenom děda. Celých patnáct let mě vychovávali chlapi a to se na mě vážně podepsalo. Ovšem Jane, má nevlastní matka, se to poslední roky snaží změnit. Možná, že bych jí mohla tentokrát vyhovět a opravdu to zkusit.

Přece jenom si s tou nástěnkou vážně dala práci.

Sjela jsem pohledem do taštičky a vytáhla tužku na oči. Natočila jsem si kosmetické zrcátko blíž ke tváři, natáhla si oko stejným způsobem, jaký jsem vypozorovala na video návodech na YouTube a snažila se namalovat si linku. Po několika marných pokusech jsem to vzdala. Nešlo mi to. Ruka se mi třepala, takže jsem teď spíš vypadala, jako by mi někdo dal pěstí do oka a mně se tam začala dělat modřina. Nejspíš mi nový sexy look nebyl souzený.

Jsem prokletá.

„Přiznej si to, holka, ty už se nezměníš. Tak se s tím konečně vyrovnej,“ zamumlala jsem, jakmile se mi konečně podařilo odstranit ten temný flek z oka. Vlasy jsem si raději stáhla do culíku tak, jak jsem byla zvyklá.

Na co se snažit vykouzlit si na hlavě nějaký mnohem lepší účes? Stejně by to té mé kulaté hlavě neslušelo. Už jsem to zkoušela dříve a spíš jsem vypadala jako nějaký naondulovaný klaun. Jen přidat červenou bambuli na nos a efekt by byl stejný.

Možná bych měla spíše uvažovat o své cirkusácké kariéře. Třeba by se mi nevedlo špatně.

Rezignovaně jsem sáhla po svých brýlích, nasadila si je na nos a pak se na sebe kriticky podívala do zrcadla. A co jsem viděla?

Sedmnáctiletou holku, s neposlušnými hnědými vlasy, které se vážně, ale vážně nijak sexy nesvíjely okolo hlavy, se zelenýma očima, co díky zvětšovacím sklům brýlí vypadaly podivně napumpované, u kořene nosu jizva po jedné dobrodružné eskapádě, o které bych radši pomlčela, vážně husté obočí, za něž by se nemusel stydět ani sám Brežněv, a s naducanými tvářemi a ústy s trochu plnějším spodním rtem. Nic moc.

Ale na přední stránky časopisů určitě nemířím, tak co.

Trochu jsem se na svůj odraz v zrcadle zašklebila a pak se vydala zpátky do svého pokoje. Vstříc svému osudu.

Můj pokoj, moje útočiště, moje svatyně.

No tak dobře, zase taková svatyně to nebyla.

Nejsem žádná uctívačka okultismu… nebo tak něco. Jen mám svůj pokoj vážně ráda.

Když jsme se sem přestěhovali, nepůsobil na mě nový dům moc dobře. Necítila jsem z něj to teplo domova, kam se člověk rád vrací. Proto mi máma navrhla, abych si vybrala jakýkoliv pokoj v domě a proměnila ho ve svůj svět. Zalíbil se mi jeden s velkým oknem se sedátkem a výhledem na naši tehdy ještě zarostlou zahradu. Vymalovala jsem ho hned několika barvami. Někdy na mě působil jako duhová vzpruha po náročném dni, jindy jako inspirace a chuť do života. Suze, má nejlepší kamarádka, ovšem tvrdila, že to vypadá spíš jako divočina.

Možná jsem blázen… ale kdo není?

Uspořádání svého pokoje jsem pojala jako malý projekt. Hned vedle okna jsem umístila velký stůl. Potřebuju hodně místa, protože takovou polovinu mám vždycky zakrytou hromadou papírů, sešitů, tužek, knih a tak vůbec. Nejsem zrovna pořádkumilovný typ, pokud mi rozumíte.

Na druhé straně od okna stojí má velká pohodlná postel, ve které ráda jen tak ležím a přemýšlím o nesmrtelnosti brouka… a taky o tom, jak svým spolužákům ukázat, že mě jejich rýpání netrápí. Přestože to není pravda. Ale to oni určitě nemusí vědět, nepotřebuju jim ještě víc zvětšovat ega.

Pak mám v pokoji pár skříní, přecpanou knihovničku, stereo a na stole počítač, na který jsem patřičně hrdá, protože jsem si na něj našetřila z brigád. Všechno jde, když má člověk dostatečně dobrou motivaci.

Otevřela jsem svůj šatník a pečlivě skenovala jeho obsah. Plno džínů různých střihů a barev, plno kostkovaných košil, barevných tílek a několik triček s žertovnými nápisy a postavičkami. Ani jedna jediná sukně, jediná hezčí společenská košile, žádné sáčko, upnuté kalhoty a já nevím co ještě.

No, kočka ze mě nejspíš taky nebude.

A to jsem si už několikrát říkala, že by rozhodně nebylo od věci svůj šatník obměnit. Jenže nemám ty správné nakupovací buňky, takže radši zůstanu u toho, co znám. Nemám ráda velké nakupovací domy. Připadám si v nich jak křeček zavřený v kleci, jediné, co mi chybí, je ještě to běhací kolečko a efekt by to pro mě mělo naprosto stejný. Preferuji menší obchůdky a spíše ty, které mají hodně košil a spíše pohotovějšího oblečení. Na značkové předražené kousky stejně nemám finance, takže to pro mě naprosto postrádá smysl.

Namátkově jsem popadla jedny tmavší džíny, tílko a svou šťastnou kostkovanou košili, kterou jsme si se Suze jednou koupily na koncertě Simple Plan. Sáhla jsem po tašce, naskládala do ní vše, co jsem si myslela, že by mi mohlo přijít vhod, a přehodila jsem si ji přes rameno. Po cestě z pokoje jsem ještě hrábla po svém šťastném náramku a hodinkách.

Nejspíš bych se neměla tolik upínat na některé věci. Mít nějaký talisman je sice hezké, ale ne vždycky vám ta věc štěstí přinese. U mě to má spíš opačný účinek.

Ale pro lepší pocit…

Sešla jsem do kuchyně s očekáváním, že začne obvyklý povyk. Jenže ono se nic nedělo, což bylo divné. Vážně divné. Jen jsem doufala, že máma nestojí před onou nástěnkou a neplánuje strategii dnešního dne.

Ale všimla jsem si, že sedí u stolu. Popíjela džus z čerstvě vymačkaných pomerančů a četla si noviny. Vedle ní byly na stole postavené dva papírové sáčky s připravenou svačinou pro mě a mého mladšího nevlastního bratra. Přešla jsem ke stolu a bedlivě mámu pozorovala. Měla na sobě své oblíbené světle modré květované šaty. Tmavě hnědé vlasy byly stažené do úhledného uzlu na hlavě a pravou rukou si poklepávala do rytmu svého broukání.

Čekala jsem, až si mě všimne. Zvláštní.

Nic. Ticho před bouří.

Sáhla jsem po jednom ze sáčků a to byl moment, kdy máma odlepila oči od jednoho článku a sjela mě svým kritickým okem. Modré oči jí zajiskřily. Už když nespokojeně našpulila pusu, jsem věděla, že dneska bez obvyklé přednášky nevyváznu. Napřímila jsem se, připravená skousnout všechno, co na mě vybalí.

„Zlato, co jsme si včera říkaly?“ snažila se na mě jít s taktikou hodné kmotřičky víly. Škoda jen, že žádná dýně není po ruce a kouzlo by stejně trvalo jen do půlnoci. Ale kdo by se alespoň jednou za čas nechtěl cítit jako Popelka na bále? Já určitě jo. Ovšem ta věc s dýní se mi nikdy nelíbila.

Ale taková jsou pravidla, no ne?

„Že budu sama sebou a všechny tím okouzlím?“ navrhla jsem s nadějí, že mě ze svých kmotřičkovských spárů brzo propustí.

„To je samozřejmostí, zlatíčko. Ale taky by ses mohla víc snažit.“ Jasně.

Evidentně se mi ji nepodaří jen tak setřást. Člověk by řekl, že bych v tom už mohla mít praxi. Ale ono ne. Vždycky se cítím stejně – zahnaná do kouta, bez možnosti k útěku. Vím, že to se mnou myslí dobře, ale tohleto prostě nejsem já a nejspíš ani nikdy nebudu.

„Já vím, mami, jenže to není tak jednoduché, jak si ty myslíš,“ povzdechla jsem si.

„Ono to totiž chce více snahy z tvé strany. Nic se nezmění jen tak. Musíš se k tomu konečně odhodlat a uvidíš, že se pak budeš cítit mnohem lépe,“ odpověděla mi nadšeně máma, přesvědčená o své pravdě.

A možná že na to přece jenom kápla. Nejspíš potřebuju nějaký impuls, který by mě ke kroku do neznáma přinutil. Jinak to vidím dost bledě. Na druhou stranu, i když si neustále říkám, jak jsem sama se sebou nespokojená, mám se ráda taková, jaká jsem. Jako by ve mně navzájem bojovaly dvě nepřátelské armády. Jedna strana bojuje za změnu, druhá za to, aby vše zůstalo při starém.

A pak si má člověk vybrat. Je ze mě rozpolcená osoba.

„Myslím, že k tomu budu potřebovat víc času.“

„Dobře, zlatíčko, to nevadí. Spolu to zvládneme. Bude to možná těžší, ale podaří se nám to!“ Nejspíš jsem jí zvedla hladinu cukru, protože najednou vypadala nadšeněji než kdy dřív. Proč mi to jenom připadalo, jako bych se upsala ďáblu? Stejně vím, jak to všechno skončí.

Blbě.

Můj nepřetržitý a hlavně naprosto zmatený tok myšlenek přerušil můj bráška. Ten právě sjížděl schody na skateboardu. Vlasy měl schované pod velkou baseballovou čepicí, která mu svým kšiltem zakrývala oči. Na černém tričku měl princeznu Leiu a kalhoty ve stejné barvě byly na jeho postavu příliš velké.

„Mikeu Ackermane!“ zaječela najednou mamka a rychlostí blesku se hnala ke schodišti. „Kolikrát ti mám říkat, že v domě jezdit nebudeš! A už vůbec ne po schodech!“

Mike nonšalantně zastavil pod schody, klidně zvednul své prkno, pošoupnul si baseballku z očí a podíval se na mámu, jako by se nechumelilo.

„Vždyť se mi nic nestalo, mami. Nedělám to přece poprvé.“

Jeho odvahu bych vážně chtěla mít.

„To snad nemyslíš vážně!“ rozječela se máma ještě víc, až mi výška jejího hlasu trhala uši. „Opovaž se to ještě někdy udělat, jinak přísahám, že si na svůj zadek nesedneš ještě měsíc!“

Au.

„Dobře, mami. Slibuju, že mě při tom už nenachytáš,“ pronesl s naprosto vážnou tváří a dřív, než na to mohla máma reagovat, sebral druhý sáček a rozběhl se směrem ke vchodovým dveřím. Ty rázně otevřel, naskočil na prkno a vyrazil jako střela ven.

„Co já si s ním počnu, až bude starší, to vážně nevím,“ zalomila máma rukama. Pak se ke mně otočila, políbila mě na tvář, pohladila po hlavě a beze slova zmizela v obýváku.

Nejspíš jsem byla propuštěna bez dalšího kázání. Díky bohu za neposlušné mladší bráchy!

Věčný knihomil, který se rád prostřednictvím knižních příběhů dostává na místa, kam by se jindy ani nepodíval a knihovnička mu už praská ve švech. „Přátelství se zrodí ve chvíli, kdy jedna osoba řekne druhé: Cože? Ty taky? A já myslel, že jsem jediný.“ (C.S.Lewis)

  1. Wow. Fakt pěkný začátek. Máš to všechno hezky propracované a i ten nápad se mi líbí. Hlavní hrdinka mi v lecčems připomíná mě samotnou… Jen tak dál a už se těším na další díly 🙂

    • Děkuju mockrát za pochvalu 🙂 Ráda bych, aby moje hrdinka působila spíš normálně, než aby byla nějak supersexice nebo něco na ten způsob.

      • těch úžasnejch už je moc. Je hezký číst jednou o někom normálním

        • Soy de tabasco del municipio de cardenas pero vivo en un poblado dond los jovenesSe estan perdiendO en el mundo delas drogas y el alcohol, aka en esta comunidadSe ve mucho los pleitos con armas entre los mismos jovenes y m gustarian q m ayudaran aformar un grupo de algo para poderlos tener eneortenidts y darles una educacion la verdad hace mucha falta a poyenme lo necesito

  2. už od začátku mě to hrozně zaujalo.. moc se těším na pokračování, jak se to bude vyvíjet.. :))

  3. Tenle příběh mám ráda. Těším se na další kapitoly 🙂 Už když jsem to četla poprvé jsem se těšila na další. Jsem ráda, že se dočkáme daších kapitol

  4. mayiree says:

    Je to opravdu dobré. 🙂 Líbí se mi ty narážky na věci, které znám také a jsou pro mě podobné. Hned se sunu na pokračování. 🙂

  5. majka22212 says:

    Wow… dostala som sa sem po prvýktát (väčšinou čítam len tvoj blog a knižný vesmír) a musím uznať… Táto prvá kapitola z niečoho, čo sa začína veľmi pekne rozvíjať sa mi veľmi páčila. Plus! Ak si tam spomenula Simple Plan tiež preto, lebo ich miluješ, tak kričím spolu s tebou …. AJ JA!!! 😀

Zanechte komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

CommentLuv badge