W3vina.COM Free Wordpress Themes Joomla Templates Best Wordpress Themes Premium Wordpress Themes Top Best Wordpress Themes 2012
17 Čvc, 2013

Posted by in Bohyně si užijí víc srandy, Young Adult | 3 komentáře

Bohyně si užijí víc srandy – 2. kapitola

Bohyně si užijí víc srandy – 2. kapitola

Druhá kapitola mé young adult knihy, kterou jsem začala psát už před více než rokem, ale později se do všeho zamotala škola a už nebyl pořádně čas. Snad ji konečně dopíšu. Jsem ráda, že se vám první kapitola líbila. Vynasnažím se pokračovat stejným tempem, aby nám příběh hezky rychle ubíhal a aby vás pořád stejně bavil.


Někdy si člověk říká, co kdyby.
Co kdybych se dneska probudila a byla někým jiným?
Královnou večírků, slavnou zpěvačkou, výherkyní mezinárodní soutěže v recitaci…
Co všechno by pro to musel člověk obětovat?
A stálo by to vůbec za to…?

~ Kapitola 2 ~

Před domem na mě už ve svém autě čekala Suze, má jediná kamarádka v tomhle našem blbákově. Ostatním vrstevníkům jsem, zdá se, nepadla zrovna do oka. Pravda, před střední školou jsem měla docela dost kamarádů, ale to jsem bydlela v jiném městě. Po té, co se můj otec seznámil s Jane, jsme se přestěhovali, a já začala chodit do nové školy. Kde jsem samozřejmě nikoho neznala.

Můj první den v neznámém prostředí neprobíhal zrovna dvakrát podle mých představ. Studentské stádo na mě na chodbách všude jen naráželo, takže jsem se pořádně ani nemohla dostat ke své přidělené skříňce. Kterou jsem mimochodem měla dole. Ne nahoře. O to těžší pro mě bylo dostat se dolů, navolit danou kombinaci čísel na zámku a vůbec otevřít dvířka skříňky.

Vysvětlete mi, jak je možné, že ve všech filmech mívají hrdinové vždycky skříňku nahoře a nikdy je nevidíte, že by se museli sklánět někam až k podlaze, aby si mohli vytáhnout knihy a sešity. A spodní skříňky zůstávají vždycky záhadně zavřené, jako by je snad nikdo nepoužíval.

Mám takovou teorii.

Vrchní skříňky dostávají lidé, kteří jsou na společenském žebříčku výš než ti, kteří se musí stejně jako já lopotit dole. Ale co mi nejde do hlavy, jak je možné, že nám někdo přiděluje skříňky na základě pitomého statutu quo a jak o něm vůbec ví.

Přijde mi, že mi moje společenské místo bylo přiděleno dřív, než jsem vůbec měla šanci se nějak projevit. A co ještě víc stojí za houby, tyhle skříňky má student po celou dobu studia, takže se nemůže stát, že bych najednou mohla poskočit do vyšší ligy.

Jo, život není fér.

Nejspíš jsem ten den vypadala hodně mizerně a ztraceně, protože jediný člověk, kterému jsem stála za starost, byla právě Suze. Vysoká, blonďatá a strašně hodná holka s přátelskýma hnědýma očima. Vůbec byste do ní neřekli, že patří mezi nabubřelé roztleskávačky, co po škole chodí zásadně ve skupinkách, aby mohly dávat hlasitě najevo, jak je jejich život úžasný a váš stojí za houby.

Suze mi pomohla rozkoukat se na škole, ve městě a vlastně i v mém novém životě. Od té chvíle se z nás stala nerozlučná dvojka a já jsem za to moc ráda, protože bez ní by byl můj život rozhodně nudnější.

„Ahoj, Aggie, dnešní přednáška byla nějak kratší, ne? Protože pan Barnes ještě nejel okolo,“ divila se Suze, zatímco jsem otevírala dveře jejího nového auta, jehož značku si snad nebudu schopná nikdy zapamatovat. Stačí, že vím, že je zářivě červené.

Suze totiž miluje červenou.

Pan Barnes je náš soused, který má určité naučené zvyky. Jako například ten, že i když ráno odjede do práce, po půl hodině se vrátí, aby zjistil, jestli ho někdo nevykradl, nebo jestli něco není v nepořádku. Neřeknu vám, proč to dělá… a proč to dělá každý den kromě víkendů a svátků. Řekla bych, že to bude důvod, proč se předchozí majitelé tak rádi odstěhovali.

Mně osobně pan Barnes nevadí. Vždycky si se mnou nadšeně povypráví o nějaké knize, co nedávno četl a nemohl ji odložit.

A taky to nemá co dělat s tím, že naprosto zbožňuju jeho psa. Vážně.

„Káplas na to. Dneska jsem byla propuštěna jenom díky tomu, že se Mike do kuchyně přiřítil po schodech na skateu.“

„Díky bohu za mladší bráchy, co?“ zeptala se mě s úsměvem a nastartovala auto.

Někdy jsem sama překvapená tím, jak jsme stejné, i když jsme na venek každá jiná. Ona je oblíbená, má výborné výsledky, je v týmu roztleskávaček a s nikým nemá problém. Kdežto já oblíbená rozhodně nejsem, moje studijní výsledky jsou docela normální, jsem členkou svého malého literárního klubu a se mnou má nejspíš problém každý.

Někdy nepobírám, proč se se mnou Suze vůbec kamarádí, ale to je fuk. Člověk by měl být rád za to, co má. Nejsem přece žádný chudák. Mám se fajn.

Někdy.

„Ani netušíš,“ odvětila jsem s trpkým úsměvem a ještě se ohlédla za naším domem, zatímco jsme se vydaly vstříc škole.

Chápu, že má o mě máma starost a přála by si, abych měla víc kamarádů a abych svůj studentský život užívala. Ale já nejspíš nejsem ten správný materiál.

Pomalu jsme projížděly již známými ulicemi města a já se snažila dát dohromady. Ano, jsem tak trochu cvok, když si dělám tak velkou hlavu z prvního dne ve škole. Vím to. Ale kdybyste zažili to, co já, byli byste na tom nejspíš stejně.

Určitě vás zajímá, jak jsem přišla ke své trefné a strašně pitomé přezdívce. Upjatá Agnes.

Já a upjatá? Ani náhodou!

Možná trochu sebekritická, nejistá a celkově nesvá.

Moje vlasy by rozhodně mohly být lepší.

A nemusela bych mít takový strach z kontaktních čoček.

Ale upjatá?

Začalo to v prváku, pár měsíců po tom, co jsme se přestěhovali a já nastoupila do školy.

Nikdo kromě Suze si mě moc nevšímal. Sem tam mě někdo pozdravil na chodbě, ve třídě se mě zeptal na takové ty typické otázky, které pokládáte novému člověku, ale nijak víc se nikdo pak už neangažoval.

Na jednu stranu mě to opravdu štvalo, protože jsem si chtěla najít nějaké kamarády a zažít skvělá školní léta s bezvadnou partou lidí a prostě si to užít. Na stranu druhou jsem byla ráda, že mi nikdo nevěnuje pozornost a já si zvyknu na nové město, novou školu, novou rodinu…. prostě na nové klima.

Obědvávala jsem častokrát sama, protože Suze sedávala u stolu roztleskávaček. Společenská hierarchie je silná věc. Obzvlášť na střední škole. A i když se to Suze zrovna moc nelíbilo, musela čas od času ukázat, že stále patří mezi ostatní vyvolené.

Jednou, když se Suze rozhodla, že si sedne se mnou, abych nebyla zase sama, objevila se u našeho stolu včelí královna. Julie.

Měla jsem už tehdy tušit, že z toho nemůže vzejít nic dobrého. Ale rozhodla jsem se svůj šestý smysl utišit a s radostí kývnout na pozvání na párty.

Byla jsem opravdu nadšená z toho, že se začínám konečně nějak začleňovat a že si možná najdu své vysněné kamarády. Suze mi pomohla připravit se, protože jsem nevěděla, co je in a co zrovna ne. Do domu Julie jsme dorazily spolu a já jsem byla u vytržení z jeho velikosti. Tři patra, obrovská zahrada s bazénem a velká příjezdová cesta. Bylo mi hned jasné, že Julie je bohatá a můj žaludek se nervózně sevřel.

Problém s některými bohatými je, že se na lidi jako já, na lidi ze střední třídy, dívají z patra. Stručně řečeno, dávají jim to pořádně sežrat. Jakmile jsem vstoupila do domu, věděla jsem jistě, že Julie bude právě jedna z nich.

Na párty jsem se nedokázala uvolnit a neustále jsem kontrolovala, jak vypadám. Jestli třeba někde nejsem pomačkaná, jestli se mi neroztekla linka, kterou mi Suze namalovala, jestli je můj účes stále v pořádku… Prostě jsem byla nesvá.

Nejspíš proto jsem vypadala jako snadný terč.

A proto si mě našel Daniel Edison.

Jestli byla Julie Spearsová školní královnou, Daniel byl jejím králem.

Nevím, jestli měl upito nebo co to do něj vjelo, ale zničehonic mě začal osahávat. Ani nevím, jak se to vlastně všechno seběhlo. Pamatuju si, že jsem ho od sebe odstrčila tak silně, že přistál ve skleněné vitríně, v níž byly vystaveny nějaké trofeje. Sklo se rozsypalo všude kolem a jeden kousek Daniela škrábnul na pravé tváři.

Pamatuju si to jako dneska.

Sáhnul si na tvář, pak se podíval na svou krvavou ruku a zvedl své oči ke mně.

Tak nenávistný pohled jsem do té doby neviděla.

Až mě z něj zamrazilo.

Pomalu se zvednul, rukou si tisknul ránu a s opovržlivým úsměškem prohlásil: „Bože, jen se hned nezvencni! Nevěděl jsem, že existuje někdo takhle studený a upjatý. Holka… s takovou na tebe nikdo nikdy nesáhne. Udělej s tou svou frigiditou něco, jinak si nikdy nevrzneš.“

A pak se všichni začali smát.

Ten smích mě někdy děsí ve snech.

Přehrávám si tu událost stále dokola. S různými scénáři toho, jak se všechno událo.

Někdy jsem mu odpověděla něco trefného a odešla se vztyčenou hlavou. Jindy jsem to zahrála do outu a vše proměnila ve vtip. Ve většině případů se mi ale jenom přehrávalo to, co se skutečně událo.

Moment, kdy jsem se otočila na podpatku a za bujarého smíchu ostatních jsem vyběhla z domu.

A běžela jsem celou cestu až domů.

Kde mě pak našla Suze a s litujícím výrazem mě objala a držela, zatímco jsem brečela.

Tak dlouho, dokud mi ještě stačily slzy.

A takhle jsem si vysloužila svou přezdívku.

Upjatá Agnes.

Z mých pochmurných myšlenek mě vyrušila Suze, která zrovna začala něco vesele brebentit o tom, že v létě na prázdninách u své pratety potkala jednoho super kluka. Jak si myslela, že to bude láska do konce života, jak si představovala, že spolu zestárnou a dokonce si stihla pojmenovat i jejich společné děti. Jenže pak prázdniny skončily a oba dva se museli vrátit do svých domovů. Na jejím vyprávění mě nejvíc pobavilo její přesvědčení, že je jim souzeno se znovu setkat. Jejich láska prý přetrvá všechno a rozhodně neskončí jako ti dva pitomci od Shakespeara, kdy se jeden zabil jenom proto, že se zabil druhý, přitom oba dva byli strašně mladí a o životě věděli houbelec.

Tohle jsem na Suze vždycky zbožňovala. Její vyřídilku, její optimismus, celou její veselou a milou osobu. Není divu, že byla mezi ostatními tolik oblíbená. Někdy jsem jí to opravdu záviděla. A právě tahle její povaha ji v mých očích dělala velikou.

Člověk by řekl, že se pod pěkným obalem nemůže schovávat pěkný vnitřek. Jenže v případě Suze byste byli opravdu vedle. Možná patřila mezi okruh vyvolených, byla hezká a dokázala si lidi získat na svou stranu, ale rozhodně nebyla žádná potvora.

A během těch tří let mi dělala společnost a vůbec jí to nevadilo. Díky ní jsem si užila plno srandy, takže jsem neměla tolik času na to, abych přemýšlela nad tím, jak je můj život někdy mizerný.

„Nad čím zase dumáš?“ zeptala se mě Suze, jednu ruku položenou na volantu a druhou se snažila naladit svou oblíbenou stanici. Její rádio mělo tu nemilou vlastnost, že pokaždé, když auto nastartovala, samo se přeladilo.

A Suze měla při jízdě do školy svůj rituál. Poslouchat rockové rádio, které hrálo jednu pecku za druhou. Pamatuju si, že tohle byla jedna z věcí, co mě na ní ze začátku udivila nejvíc. Tipovala jsem ji na nějakou taneční hudbu než na tvrdší rock. Postupem času mě přeočkovala na stejný hudební žánr, takže kdykoliv se naskytla možnost, vydaly jsme se na koncert a pořádně si zařádily.

Vidíte, i když nemám tolik přátel, můj život není zase tak nudný.

Nejspíš se jí zdálo, že dlouho neodpovídám, protože ve vyptávání pokračovala dál: „Že ty už zase myslíš na ty pitomce ve škole? Podívej, Aggie, letos to určitě nebude tak zlé. Ostatně je to náš poslední rok na škole, takže si myslím, že naši oblíbenci budou mít jiné věci na práci. Například ples k ukončení školy.“ Konečně naladila hledanou stanici a začala si prstem poklepávat o volant do rytmu písně.

Úkosem jsem se na Suze podívala a pohledem jí naznačila, že na tohle téma zrovna dneska vážně nemám náladu.

Málo to, že se snažím navenek vypadat silná, ale ještě bych se měla trápit tím, že mě nikdo na ples letos nepozve. Přece jenom jsem neměla zrovna dobrou pověst, i když jsem za to nemohla.

Teda ne úplně.

Ale Suze mluvila dál, jako by si mých očí nevšímala. „Představ si, že mi včera volala naše slavná Julie, protože se chtěla ujistit, že pomůžu s organizací její volební kampaně. Chce získat korunku a myslí si, že já vím, jak nasbírat co nejvíc hlasů. Já! Já?! No chápeš to? A když jsem jí řekla, že politika zrovna není můj šálek kávy, opáčila, že se přece kamarádím s tebou a ty máš takové věci v malíku,“ odfrkla si naštvaně.

„Cože?“ zatvářila jsem se zmateně. „A jak přišla na to, že jsem milovník politiky?“

Suze zrovna zatáčela do další ulice, takže po mně jenom rychle střelila očima. „Já si myslím, že za to můžou ty tvé brýle. Vypadáš jako intelektuálka. Nemůžu přece za to, že je Julie tak hloupá, že si myslí, že jsi bedna jenom na základě tvých dioptrií.“

„Myslím, že tohle téma jsme si vyjasnily už dávno. Já nebudu zkoušet kontaktní čočky. Copak si nepamatuješ, jak to dopadlo naposledy?“

„Hele, jeden karambol s vytahováním čoček z oka tě přece nemůže odradit od toho, abys je vyzkoušela znovu. Uvidíš, že ti to mnohem víc usnadní život.“

„To nebyl karambol! Vždyť jsem ty čočky z očí dostávala celou zatraceně dlouho hodinu!“ opáčila jsem naštvaně.

„Jenom proto, že ti k těm očím přilnuly kvůli kouři, který byl na tom koncertě. Jak jsem mohla vědět, že ho tam na nás budou tak pálit a co za nepříjemnosti ti to pak nadělá? Moje kouzelná koule přestala fungovat už dávno tomu.“ A pak si polohlasně zamumlala jen pro sebe: „Možná bych měla vyměnit baterky, teď by se mi hodila.“

„Dobře vím, že za to nemůžeš. Ale ani náhodou mě nepřemluvíš k tomu, abych je zkusila znovu. Ten pocit byl strašný. Ještě dlouho potom jsem měla divné tiky v očích. A už se o tom nemíním bavit. Konec. Tečka,“ uzavřela jsem to.

Byly jsme tak zažrané do tématu, že jsem si neuvědomila, že už dávno stojíme na parkovišti u školy.

Nervózně jsem polkla.

Otevřela jsem dveře a křečovitě jsem svírala svou tašku, jako by šlo o můj záchranný kruh. Nepříjemný pocit v žaludku se opět vrátil.

Přes řadu dalších zaparkovaných aut jsem viděla, jak si to ke dveřím školy namířily ostatní holky z týmu roztleskávaček. A za nimi se táhl houf našich fotbalistů.

Typické.

Jedna skupina bez té druhé nedala pomalu ani ránu.

Na tom by zase nebylo nic tak divného, kdybych jim ovšem nestála v cestě mezi bodem A a bodem B.

Byla jsem pitomý strnulý bod C.

Přesně jsem poznala okamžik, kdy mě Julie zmerčila. Pohodila svou velkou blonďatou hřívou, napřímila se v ramenou, takže ještě víc vyniklo její velké poprsí naducané v malém tričku a její modré oči dostaly takový podivný lesk, jako když predátor zavětří svou kořist.

Znovu jsem polkla a začala jsem se potit.

Moje tělo mě zase neposlouchalo.

Chtěla jsem se otočit a rychle odejít, aniž bych musela čelit nějakému jejímu slovnímu útoku. Těch jsem si užila více než dost.

Jenže jsem nemohla. Stála jsem na místě jako přikovaná. A čekala jsem na svůj slovní políček.

Jsem tak pitomá, pitomá, pitomá…

Suze vyšla zpoza druhé strany auta a rychle zmapovala situaci. Postavila se vedle mě a vytočila se tak, aby byla Julii blíž. Tohle dělala pokaždé, jako by mě snad chtěla svým tělem ochránit před tím, co přijde.

„Ale copak to tu máme?“ protáhla jízlivě Julie, jakmile se svou věrnou skupinou přisluhovaček a držitelek kabelek nejnovější módy, dorazila k nám.

„Susannah a upjatou Agnes!“ Vyslovila mé jméno jako urážku a pak mě sjela hodnotícím pohledem, pod kterým jsem se začala potit ještě víc. „Vidím, že ses vůbec nezměnila. Pořád máš vkus jako ponocný. I moje mladší sestra se oblíká lépe než ty a to jí je šest.“

„Julie,“ řekla Suze varovným tónem a zvednula výmluvně obočí.

„No nevadí, zlatíčko, doufám, že pro mě budeš letos hlasovat!“ prohlásila Julie mnohem veselejším tónem a natáhla ruku za sebe. Přisluhovačka číslo 1 jí do ní okamžitě dala malý růžový letáček s hvězdičkami.

Ten mi pak podala a dávala si pozor na to, aby se mě nedotkla prsty. Jako bych snad měla nějakou nakažlivou nemoc, co by mohla chytit jenom dotekem. Pak se otočila na Suze: „Dneska sedíš na obědě s námi, musíme probrat to, o čem jsem ti říkala včera.“

Znělo to jako rozkaz. Julie nikdy nikoho o nic neprosila. Julie rozkazovala. A když jste neposlechli, zařídila to tak, abyste jí příště bez otázek vyhověli.

Byla bohatá, měla moc a uměla v tom chodit. Bez skrupulí.

„Promiň, Julie, ale dneska sedím s Aggie. Promluvíme si spolu až na tréninku,“ odpověděla jí s úsměvem Suze a já ji obdivovala za tu odvahu.

Suze byla snad na škole jediná, kdo se Julii nebál postavit. Bylo jí docela jedno, jestli se ji naše včelí královna pokusí něčím zdiskreditovat. Jak už jsem říkala, Suze měli lidi rádi. Neměli důvod se jí nějak stranit, a pokud by viděli, že má s Julií nějaké rozepře, rozhodně by se přiklonili na její stranu. A tím pádem by měla škola novou vůdčí osobu. A to Julie rozhodně nemínila dopustit. Svého místa si příliš cenila.

Proto se jenom usmála, kývla Suze a mě sežehla pohledem. Potom se vydala směrem ke škole a za ní celý ten hlouček.

Suze je pozorovala celou dobu, až vešly dovnitř spolu s partou fotbalistů, pak se otočila ke mně a zahákla svou ruku okolo mé paže.

„Tak a jde se dovnitř! Připravená na poslední úžasný rok školy?“ usmála se, jako by se před chvílí nic nestalo a táhla mě ke vchodu.

„Hmmm,“ zamumlala jsem a nervózně se ošila.

Tak to bychom měli.

První den posledního roku a nic se nezměnilo.

Věčný knihomil, který se rád prostřednictvím knižních příběhů dostává na místa, kam by se jindy ani nepodíval a knihovnička mu už praská ve švech. „Přátelství se zrodí ve chvíli, kdy jedna osoba řekne druhé: Cože? Ty taky? A já myslel, že jsem jediný.“ (C.S.Lewis)

  1. samozřejmě pokračování vůbec nezklamalo.. je fakt skvělé.. :))

  2. Super jako vždy 🙂 Píšeš úžasně a je vidět, že to bereš vážně. Po dlouhé době konečně kvalitní povídka. Kdy bude další díl?

Zanechte komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

CommentLuv badge