W3vina.COM Free Wordpress Themes Joomla Templates Best Wordpress Themes Premium Wordpress Themes Top Best Wordpress Themes 2012
31 Čvc, 2013

Posted by in Bohyně si užijí víc srandy, Young Adult | 7 komentářů

Bohyně si užijí víc srandy – 3. kapitola

Bohyně si užijí víc srandy – 3. kapitola

Po menší přestávce je tu další kapitola příběhu. Knihu jsem začala psát už před více než rokem, ale později se do všeho zamotala škola a už nebyl pořádně čas. Snad ji konečně dopíšu. Vynasnažím se pokračovat stejným tempem, aby nám příběh hezky rychle ubíhal a aby vás pořád stejně bavil.


Někdy si člověk říká, co kdyby.
Co kdybych se dneska probudila a byla někým jiným?
Královnou večírků, slavnou zpěvačkou, výherkyní mezinárodní soutěže v recitaci…
Co všechno by pro to musel člověk obětovat?
A stálo by to vůbec za to…?

~ Kapitola 3 ~

Většina lidí se na první den školy těší. Znovu vidíte své kamarády, se kterými jste přes prázdniny nebyli v kontaktu, a vesele si sdělujete své zážitky.

Já jsem toho na srdci zase tolik neměla. Jen se mi podařilo dostat místo servírky v místním retro bistru, kde všichni chodili oblečení jako z šedesátých let. A to bylo vážně super, protože takhle jsem si mohla vydělávat na vysokoškolská studia. Nejsme zrovna majetná rodina, protože táta pracuje jako účetní a máma vypomáhá na poloviční úvazek v mateřské škole. Nejsem zrovna dvakrát sportovně založená osoba, takže šance, že by se mi podařilo získat nějaké sportovní stipendium, je velice mizivá. A umělkyně ze mě taky není, proto jsem odkázaná spíš sama na sebe a své pracovní schopnosti.

Ale co, člověk se musí snažit, pokud chce něčeho dosáhnout, no ne?

Navíc v bistru je skvělé osazenstvo pracovníků. S nikým jsem si ještě nevybudovala nějaký větší přátelský vztah, protože většina z nich je tak o deset a více let starší. Někdy je legrace poslouchat o tom, jak to bývalo za jejich časů. Alespoň si v bistru o chvílích volna můžu plánovat vysokou školu. Přihlášky, podmínky přijetí, plány na učení a tak vůbec. Možná nejsem nejchytřejší ani nejnadanější, ale rozhodně jsem cílevědomá.

V něčem.

Suze mě pár minut po té, co jsme vstoupily do školy, musela opustit. Šla na svou první hodinu a učebna právních věd se nacházela na druhém konci budovy. Předtím, než odešla, mi povzbudivě stiskla ruku, jako by mi tím gestem chtěla dodat odvahy. Když už nic, měla jsem se alespoň na co těšit při obědě. Ta její osudová láska mě opravdu zajímala.

Zaplašila jsem nepříjemné myšlenky a vydala se na opačnou stranu, směrem k učebně historie.

Ještě ráno jsem doufala, že by dnešní den mohl být jiný. Ale scéna na parkovišti mě zase vrátila zpátky na zem. Jak se zdálo, letošní rok nebyl od těch předešlých zase tak odlišný.

Pokud ovšem nebudeme brát v potaz, že šlo o můj poslední rok školy a pak ty pitomce nemusím už nikdy vidět. Můj plán je jít na vysokou. Ještě jsem sice nevěděla kam, ale někam pěkně daleko.

Ne, že bych to naše malé město neměla ráda… Jen jsem neměla ráda určitou skupinku lidí a rozhodně bych se bez nich obešla.

„Ještě vydrž tenhle rok a pak tradá pryč…“ mumlala jsem si polohlasně, když jsem se blížila ke dveřím učebny a sahala po klice.

Co jsem ovšem nečekala, bylo prudké otevření dveří zevnitř. Jen tak tak jsem stihla udělat krok zpátky, aby mě dveře netrefily přímo do tváře, což by rozhodně bolelo. Nemusela jsem mít hned první den ve škole monokla. Když už černé oko, tak alespoň z nějaké rvačky a ne proto, že mě dostaly dveře.

To by bylo potupné.

Za černé oko z nějakého toho pěstního wrestlingu s Julií bych se určitě nestyděla.

To bych ale musela sebrat odvahu a jednu jí napálit.

Zatím jsem totiž vždycky stála a nezmohla jsem se ani na trefnou odpověď. Párkrát jsem si své pohotové odpovědi dokonce trénovala před zrcadlem a snažila se tvářit děsně cool a prostě tvrďácky.

Jenže jsem zapomněla zavřít dveře do koupelny a viděl mě Mike. Ještě týdny po tom do mě rýpal s tím, jestli náhodou nepotřebuju pomoct se psaním proslovu, že to se slovy umí mnohem líp.

Mladší bratr může být někdy pěkná osina.

Při svém úprku před dveřmi jsem vrazila do někoho za mnou, o kom jsem ani nevěděla, že tam je. Byl to tak rychlý a prudký pohyb, že jsem osobu za sebou srazila na zem a ta mě při pádu vzala s sebou.

Takže jsem teď poloseděla pololežela na nějakém chudákovi, kterého jsem svou váhou pěkně rozplácla na podlaze. Snažila jsem se zorientovat a zároveň najít svou tašku, která mi při nárazu někam odletěla.

„Bože… mohla bys ze mě konečně slézt? Za jiných okolností bych si to možná užíval, ale teď z toho dvakrát hotový fakt nejsem,“ zaznělo přidušeně pode mnou a mě pojala hrůza.

Ježiši… ježiši, ježiši, ježiši…

Ze všech lidí na celé škole jsem si zrovna já musela vybrat Daniela Edisona a přišpendlit ho k zemi.

Zvedla jsem se tak rychle, jak jsem jenom mohla. Aniž bych se na něj podívala, vydala jsem se za svou taškou, která nějakým záhadným způsobem odletěla docela daleko od místa našeho střetu.

„Moc díky za omluvu. Těší mě vědomí, že dobré způsoby ještě nevyšly z módy,“ říkal podrážděně Daniel, zatímco se zvedal ze země a ohýbal se pro svůj batoh.

Bála jsem se otočit. Věděla jsem, že tohle nedopadne dobře. Jako by setkání s Julií nestačilo, ještě jsem musela vrazit do jejího přítele.

Mám já to ale skvělý den.

Za mnou bylo najednou ticho a já nevěděla, jestli je to proto, že už odešel, anebo tam stojí a propaluje mi díru do zad. Pomalu jsem se otočila, s nejistým výrazem na tváři.

Samozřejmě, že mě okamžitě poznal.

Jeho tvář ztvrdla a jizva na pravé tváři tak byla mnohem výraznější. Jeho výraz neříkal nic jiného, než že by byl mnohem radši, kdyby mě neviděl.

Což byl pocit vzájemný.

Protože vždycky, když jsme se my dva sešli, šli jsme si po krku.

Jo, možná jsem se Julie tak trochu bála, ale s Danielem to byla úplně jiná kapitola. Daniela jsem výsostně nesnášela. Díky němu pro mě byly předchozí roky na škole utrpením. Kamkoliv jsem se hnula, tam jsem slyšela posměšné poznámky, které vždycky končily slovy upjatá Agnes.

Pitomá nálepka. Od pitomého kluka.

„Na lidi jako jsi ty, šetřím dechem,“ odsekla jsem nasupeně, aniž bych tušila, odkud se to ve mně vzalo.

Ne, nevysvětlím vám, jak je možné, že Julii nedokážu pomalu říct ani půl slova, ale Daniela bych klidně slovy dokázala rozcupovat, kdyby mi dal čas. A možná ne jenom slovy.

„No to jsem rád, že jsme si to vyjasnili a teď pokud dovolíš, bych se vydal do třídy. Nepotřebuju kvůli tobě přijít pozdě hned první den,“ prohlásil stejným tónem, přehodil si batoh přes rameno, obešel kluka, který byl zodpovědný za ty dveře, a bez dalšího slova vešel do učebny.

Polkla jsem. Daniel měl hodinu historie. Jako já.

Super. Jako by nestačil skvělý začátek s Julií, ještě tohle.

Vešla jsem do třídy a hledala nějaké volné místo, kam bych se posadila. Co možná nejdále od Daniela, který se usadil v zadní části místnosti. Bohužel jediné volné místo bylo napravo od něj.

Jako by se proti mně spiknul celý vesmír.

Vyhýbala jsem se jeho pohledu, posadila se na židli a pokusila se od něj odsunout, jak to jenom šlo. Vytáhla jsem si z tašky kroužkový sešit, otevřela jej na první prázdné stránce a tužkou jsem si začala kreslit a psát rádoby veršíky. Vlastně jsem dělala cokoliv, jen abych se na něj nemusela dívat.

Ostatní v místnosti si nás ani trochu nevšímali a povídali si o tom, co se během léta událo nového. Byla jsem překvapená tím, že se Daniel nesnažil s nikým moc mluvit. V jeho případě to nebylo obvyklé. S Danielem chtěli mluvit všichni a on se jim vždycky věnoval, aby si udržel své výsostné postavení ve školním žebříčku oblíbenosti.

Střelila jsem po něm pohledem, abych se ujistila, že tam vážně ještě sedí, protože nevydal ani hlásku. Hlavu měl natočenou k oknu. Nejspíš se díval na fotbalové hřiště, jenž se nacházelo v této části areálu školy.

Daniel byl jedním z hráčů fotbalu a to mu z části zajistilo jeho místo ve společnosti. Nevím, jestli byl dobrý, nebo ne, protože jsem na zápasy nechodila, i když mě k tomu Suze několikrát přemlouvala. Měla jsem takové tušení, že se mě spíš snažila nalákat na sebe a na tým roztleskávaček, který naše fotbalisty povzbuzoval.

Jako bych neměla lepší věci na práci, než sledovat, jak se Julie předvádí před celou školou a ta jí to žere.

Dobře, možná jsem neměla lepší věci na práci, ale to je vedlejší, no ne? Tady jde o princip, rozumíte.

Být s Danielem v jedné místnosti pro mě nebylo zrovna příjemné. Nebyla jsem ani nadšená z toho, jaké obavy jsem vždycky měla, když jsem vstoupila do budovy školy. Cítila jsem se slabá, nebyla jsem sama sebou. Nosila jsem masku, kterou jsem nemohla sundat. Chvíle uvolnění nastávaly vždycky až s příchodem Suze. Ta ze mě nějak dokázala dostat mé skutečné já.

Někdy jsem jí podezírala, že ty její vtípky ohledně magické koule nemusí být jenom vtípky.

Věděla jsem, že bych se konečně měla dostat ven ze své škaredé kukly a konečně světu ukázat jaká jsem. Jenže ono se to lehce řekne, ale mnohem hůř dělá.

Jako životní motto to ovšem vypadá dobře…

Možná můj první den nezačal zrovna ideálně, ani ideálně nepokračuje, ale já to přežiju. Určitě to přežiju.

Ženské jsou přece silnější pohlaví.

Ale jak to vykoumat s Danielem jsem ještě nevěděla. Mohla bych jej třeba zkusit naprosto ignorovat. Tvářit se, že vedle mě nikdo nesedí.

Jo, to by šlo. To by vážně šlo. Taková imaginární nepropustná zeď by nemusela být špatná. Jen bych si měla dát pozor, abych si nezačala představovat jiné věci.

Jako třeba jak dělám nějaký kung-fu kop a katapultuju jím Daniela někam pěkně daleko, třeba až na hřiště. Ať si taky užije. Škoda jen, že jsem bojové umění znala jenom z televize. Někdy by se určitě hodilo. Vůbec by se mi z filmů hodilo plno dalších věcí.

Třeba bych konečně našla svou Sílu a pak by Julie zakusila pořádné galeje. Jo, jo, měla bych si dávat pozor, abych se nedostala na Temnou stranu Síly… Ale kdo to řeší? Vidět Julii v odpadkovém koši by mi rozhodně zvedlo náladu na celý den, možná i týden.

Byla jsem tak zahloubaná do svých představ o tom, jak nakopávám hvězdičku školy a druhou hážu do odpadkového koše, že mi nedošlo, jak na mě Daniel naštvaně zírá.

Já jsem totiž nepokrytě zírala na něj.

Uh, uh, to bychom měli k té nepropustné zdi a ignorování. Chtělo by to víc praxe, mnohem víc praxe.

Rychle jsem uhnula očima a sledovala naší učitelku historie, slečnu Bloomwoodovou, jak vstupuje do učebny. Měla na sobě tyrkysový kostýmek, na nose velké brýle, vlasy uvázané do přísně vyhlížejícího drdolu a ruce plné papírů, které s hlasitým puf položila na katedru.

Změřila si celou třídu pohledem a otočila se k tabuli, na níž začala psát své jméno. Jako bychom o ní snad nikdy neslyšeli a nevěděli, co je zač.

O slečně Bloomwoodové se po škole tradovaly různé zvěsti. Někdo říkal, že je to bývalá modelka, která byla ohromně slavná, ale po určité době toho měla plné zuby a prostě s modelingem sekla, rozhodla se změnit vizáž, přibrat kila a zašít se na malém městě, coby učitelka té nejnudnější věci na světě – historie. Jenže to mi nějak nepasovalo k tomu, že by nejdřív musela nějakou historii studovat, aby ji pak mohla učit… a těžko jsem mohla uvěřit tomu, že by nějaká modelka studovala… uhm… historii. Jiní zase tvrdili, že jde o starou pannu, co do našeho města přijela, aby si našla manžela. Což mi přišlo reálnější, protože naše město bylo známé díky vyššímu počtu svobodných mužů. Ideální místo pro vdavekchtivé ženské.

Já jsem si ale myslela, že je to úplně obyčejná ženská, která prostě miluje historii a ráda ji učí. Tečka. Žádná modelka, žádná stará panna. Hezká byla, to jo, ale nevypadala, že by se snažila ulovit nějakého chlapa.

Slečna Bloomwoodová konečně dopsala své jméno a otočila se zpátky na nás s až moc veselým výrazem ve tváři. Tohle nevypadalo zrovna dobře.

„Milí studenti, vítejte na hodině historie! Věřím, že jste jistě měli skvělé léto, ale teď je na čase, abyste se zase soustředili na studium. Vím, že tohle je váš poslední rok a historie určitě není zrovna vysoko na vašem žebříčku nejoblíbenějších hodin všech dob, ale to nevadí. Věřím, že si společné hodiny užijeme. Už příští týden pro vás mám připravený speciální projekt, který vás naučí něco o historii i o vás samých.“

A je to oficiální, tahle učitelka něco bere.

Buď je to tou přemírou kávy po ránu, protože to je pak člověk aktivní až hrůza, anebo to budou stejné pilulky na hubnutí, co bere moje máma.

Zajímalo by mě, jestli existují i nějaké prášky na odvahu.

Ty by se mi totiž hodily vždycky, když si mě Julie najde v davu. Protože když jsem svou Sílu nenašla doteď, už se mi to nepodaří.

Kde má člověk Yodu, když ho potřebuje? Nikde. Místo toho má aktivní učitelku historie, která v tom kostýmku Yodu docela připomíná.

„Ovšem tím vás prozatím zatěžovat nebudu, protože jste určitě plní dojmů a toužíte je sdělit svým přátelům. Takže dneska vám dávám volnou hodinu a příští týden začneme, jak se sluší a patří.“

A s tím svůj entuziastický proslov ukončila, přešla za stůl, sedla si na židli a začala se probírat těmi papíry. Nejspíš jsem byla jediná, kdo na ni zůstal koukat s pusou dokořán, protože ostatní se začali vesele bavit o tom i tamtom.

Nějak jsem to nechápala. Tohle se mi totiž ještě nikdy v žádné hodině nestalo.

Pravda, nikdy jsem neměla za učitelku slečnu Bloomwoodovou. Možná jsem už začínala chápat, proč o ní ve škole kolují všechny ty prapodivné zvěsti.

Jenže teď jsem nevěděla, co zbytek hodiny budu dělat já, protože jsem nikoho ve třídě neznala. Kromě Daniela ovšem… Ale s ním zrovna navazovat hovor netoužím.

Jaké další věci může člověk dělat, když sedí vedle někoho, koho vážně, ale vážně nesnáší? Protože to ignorování mi moc nevyšlo. Proč vydávají plno knih typu „Proč muži milují potvory a obyčejným holkám zůstanou oči pro pláč?“, když člověk určitě mnohem víc využije knihu „Co dělat, když se vedle vás objeví váš úhlavní nepřítel?“ Možná bych se do knižního průmyslu měla vložit a nějakou takovou knihu napsat.

Jenže to bych nejdřív musela umět psát. A mít nějaké rady.

Což nemám. Takže z toho nic nebude. Zase.

Koutkem oka jsem se podívala, co dělá Daniel. Ne, že by mě to nijak zvlášť zajímalo. Pořád koukal na fotbalové hřiště.

Bože, ten kluk je tím svým statusem nějak moc posedlý. Vždyť kdo by chtěl hrát fotbal, proboha? Většinu času jen chytáte míč, běháte po poli jako totální cvok a pak vás sejme další blázen, který někdy váží i tunu, jenom proto, abyste neskórovali. Na pojídání hlíny vážně nevidím nic užitečného. Doteď nechápu, že tímhle sportem naše země tak žije.

Fajn, možná mě vychovávali chlapi, ale děda s tátou jsou spíše intelektuální typy, než sportovní. Horší je, že já jsem se moc nepotatila. Jediná intelektuální věc, kterou dělám, je četba knih. A to proto, že jsem vždycky ráda utíkala na místa, kam jsem fyzicky nemohla a prožívala jedno dobrodružství za druhým. Vůbec jsem dělala věci, co byly pro holky docela netypické.

Během dospívání mi máma chyběla víc než kdy dřív. Proto jsem s radostí v naší rodině uvítala Jane a Mikea. Byla jsem ráda, že si táta po tak dlouhé době vůbec někoho našel a hlavně jsem byla nadšená z toho, že mám konečně někoho, komu můžu říkat máma, i když to moje biologická matka není. Zvláštní? Možná. Pro mě bylo spíš zvláštní mít konečně v domácnosti další ženu. Pravda, v některých věcech se mé názory s těmi máminými rozcházely – jako třeba má zázračná proměna v královnu střední školy – ale po většinu času jsem byla prostě šťastná, že je naše rodina úplná. Chápete?

Někdy prostě víte, že vám v životě něco nebo někdo chybí a i když se tváříte, že je všechno v pohodě, tak není. Protože každý chce být šťastný.

Na svou biologickou matku si nepamatuju a táta mi o ní moc nepovídá, protože ho ta ztráta stále bolí. Už jsem se s tou nevědomostí srovnala. Měla jsem na to přece jenom fůru času. Ale věřím, že jednoho dne táta svou bolest překoná a já se dozvím, jak úžasná bytost to byla.

Přestala jsem mžourat na Daniela a radši se soustředila na svůj sešit. Chvíli jsem jen tak koukala na své malůvky a pak jsem začala psát. Jednu myšlenku za druhou. Jen tak, pro zábavu. Ani nevím, jak dlouho jsem si takhle sama pro sebe psala, ale přestala jsem, protože jsem cítila, že se něco děje. Zvedla jsem hlavu od svého sešitu a přistihla Daniela při tom, jak na mě zírá.

„Co chceš?“ vypálila jsem na něj svou otázku, protože se mi nelíbilo, jakým způsobem se na mě díval. Cítila jsem hrozbu a v jeho případě jsem se hodlala bránit.

Jenže pak zazvonil školní zvonek ohlašující konec hodiny a Daniel si sbalil své saky paky a odešel z učebny, aniž by mi věnoval další pohled.

Z neznámého důvodu mi po zádech přeběhl mráz a já se nervózně ošila. Celý dnešek byl strašně zvláštní. Ne, že by mé dny ve škole bývávaly jiné, ale tohle bylo na stupnici divnosti nejspíš nejdivnější.

Něco mi říkalo, že možná přece jenom bude tenhle rok v něčem jiný.

Zavřela jsem sešit, strčila ho do tašky. Ale když jsem se zvedala ze židle, málem jsem se přerazila o vlastní nohy. Jen tak tak jsem se stihla zachytit desky stolu, abych neskončila hlavou na zemi.

Oddechla jsem si a bezděčně se podívala na Danielovo prázdné místo. Zajímalo by mě, co by mi řekl…

Věčný knihomil, který se rád prostřednictvím knižních příběhů dostává na místa, kam by se jindy ani nepodíval a knihovnička mu už praská ve švech. „Přátelství se zrodí ve chvíli, kdy jedna osoba řekne druhé: Cože? Ty taky? A já myslel, že jsem jediný.“ (C.S.Lewis)

  1. Úžasné.. hlavně ta scéna, kde se srazili.. nemůžu se dočkat další kapitoly.. =)

  2. Vypadá to moc zajímavě 🙂 jsem zvědavá co bude dál…

  3. mayiree says:

    Už se těším na pokračování. 🙂

Zanechte komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

CommentLuv badge