W3vina.COM Free Wordpress Themes Joomla Templates Best Wordpress Themes Premium Wordpress Themes Top Best Wordpress Themes 2012
9 Srp, 2013

Posted by in Bohyně si užijí víc srandy, Young Adult | 4 komentáře

Bohyně si užijí víc srandy – 4. kapitola

Bohyně si užijí víc srandy – 4. kapitola

Dnes přicházím s dalším pokračováním svého příběhu. Chci poděkovat všem, kteří si mé kapitoly přečetli a přidali i komentář. Knihu jsem začala psát už před více než rokem, ale později se do všeho zamotala škola a už nebyl pořádně čas. Snad ji konečně dopíšu. Jsme sice ještě stále spíše na začátku, ale už nám to začíná nabírat na obrátkách.


Někdy si člověk říká, co kdyby.
Co kdybych se dneska probudila a byla někým jiným?
Královnou večírků, slavnou zpěvačkou, výherkyní mezinárodní soutěže v recitaci…
Co všechno by pro to musel člověk obětovat?
A stálo by to vůbec za to…?

~ Kapitola 4 ~

Zbytek dopoledního vyučování probíhal docela v klidu. Z poloviny jsem si oddychla, protože v dalších předmětech jsem nenarazila ani na Daniela, ani na Julii. Ještě mě čekalo odpolední vyučování a bylo dost dobře možné, že se někde na hodině sejdeme. Přece jenom nás v posledním ročníku nebylo zase tak moc, abych se jim dokázala vyhnout. A i když byla škola docela velká, bloudit v ní celé hodiny člověk taky nemůže, aby se na to pak mohl při pozdním příchodu vymluvit.

Vážně bych se měla vzpamatovat a konečně jim ukázat, co ve mně je. Nenechat na sebe už šlapat.

Jenže tu správnou odvahu jsem k tomu ještě neměla. Doufala jsem, že k tomu probuzení dojde alespoň letos. Nepotřebovala jsem si s sebou tuhle pitomou nejistotu tahat ještě i na vysokou.

Jen prostě musí dojít k tomu správnému impulsu, chápete.

Došla jsem ke své skříňce a sehnula se dolů, abych ji mohla odemknout a dát do ní své sešity. Nějak mě začala bolet záda z toho ohybu, takže jsem si musela dřepnout, abych měla lepší přístup k zadávání kódu. Už několikrát jsem měla chuť vpálit do kanceláře sekretářky školy, nebo někoho, kdo studentům přiděluje skříňky, a doslova si vyřvat skříňku nahoře. Ale vždycky zůstalo jenom při té chuti, protože moje odvaha tak silná nebyla.

Když jsem konečně otevřela dvířka skříňky a chystala se do ní bezpečně uložit své věci, objevily se v mém zorném poli mužské tenisky a přibouchly mi dveře před nosem.

„Doprčic! Dávej pozor!“ vyjekla jsem, když jsem ztratila rovnováhu a sedla si na zadek. Po druhé v jednom dni.

Podívala jsem se nahoru a už jsem se chystala, že Craigovi vynadám a řeknu mu, aby byl trochu ohleduplnější na ty chudáky, co se musí lopotit v nižších patrech. Jenže místo kluka, který byl celé roky mým skříňkovým sousedem, jsem se zarazila pod pohledem tmavě hnědých očí někoho, koho jsem dneska už opravdu vidět netoužila.

„Odplata je svině,“ ušklíbl se na mě Daniel a odemknul si Craigovu skříňku.

Dneska evidentně nemám svůj den.

Chvíli jsem na něj koukala s pusou dokořán, ale pak jsem se vzpamatovala a vypálila na něj svou otázku: „Co tu sakra děláš? Své hnízdiště máš přece úplně jinde, ne? Doufám, že Craigovi nestrkáš do skříňky nějakou trávu, protože to bych tě musela napráskat. Nebudu se dívat na to, jak ničíš nebohé studenty.“

Otevřela jsem skříňku, strčila do ní sešity, rychle se zvedla a nohou jsem zaklapla dvířka, připravená k boji.

„Těší mě tvá starost o všeobecné blaho, ale nemusíš si dělat vrásky. Nikomu nic nikam nestrkám… ledaže by si o to holka sama řekla…“ odpověděl mi s potutelným výrazem ve tváři Daniel, zatímco vytahoval ze svého batohu sešity a dával je dovnitř.

Pošoupla jsem si prstem brýle na nose a nasadila svůj tvrďácký výraz. „Tvoje milostné eskapádičky mě vážně nezajímají. Já chci vědět, co děláš u Craigovy skříňky.“

Otočil se ke mně čelem, na což jsem nebyla připravená, protože takhle jsme od sebe stáli kousek. Taková blízkost mi nebyla zrovna příjemná. Nejradši bych udělala krok zpátky, jenže tím bych ukázala, že se ho bojím.

A Agnes Ackermanová se nebojí nikoho a ničeho!

Teda až na Julii…

… a pár pitomých lidí, co mi nedají pokoj …

… a kontaktních čoček …

… a té divné kočky našich sousedů, co pořád sedí na stejném místě a sleduje náš barák… protože to je vážně divné a nikdo mi to nevymluví …

… ale Daniel Edison mě nepokoří!

„Vyměnil jsem si letos s Craigem skříňky, to je vše. Možná jsem se nejdřív měl zeptat na jeho sousedy. Vyhnul bych se poslouchání tvého úžasně příjemného hlásku.“

„Můj hlas zní úplně normálně!“ ohradila jsem se dotčeně.

Dobře, možná jsem někdy měla sklony k tomu, že se můj hlas při rozčilení dostával o oktávu výše, ale to přece nebyla moje vina! Nemá mě přece dráždit, šmejd jeden!

Založila jsem si v obraně ruce na hrudi a zkoumavě jsem se na něj podívala. „A co tě vedlo k tomu, aby ses vzdal svého výhodného postavení o kousek dál?“ Kývnula jsem hlavou k řadě skříněk, kolem kterých se obvykle ochomýtaly naše školní hvězdičky, a přitom jsem si všimla, že mě svým sokolím zrakem pozoruje Julie.

Kdyby pohled dokázal zabíjet, ležela bych na zemi v ratolišti krve a modlila se za svou dušičku.

Proboha, copak já můžu za to, že se tu objevil její přítel?

Měla jsem se fajn.

Já a má spodní skříňka, ruku v ruce. Společně nám bylo dobře.

„To tě vůbec nemusí zajímat,“ odvětil Daniel, zavřel dvířka, přehodil si batoh přes rameno, obešel mě a vydal se, kdo ví kam.

A já jsem zůstala stát jako solný sloup. Naprosto zmatená. Hlavou mi proudila jedna nesmyslnější myšlenka za druhou.

Jedna z nich například obsahovala gangy a vodní pistolku. Neptejte se mě proč…

Jenže pak se přede mnou najednou objevila Julie s nasupeným výrazem.

„Přestaň laskavě obluzovat mého přítele, jinak si mě nepřej,“ při každém slově mě píchala svým pěstěným prstem do hrudi, až mě místo dotyku začalo opravdu bolet. „Pokud sis myslela, že tvůj život stál za houby, ujišťuju tě, že ti z něj dokážu udělat pořádné peklo. Takže se mi kliď z cesty, nebo budeš litovat!“ Svou výhružku dokončila silným dloubnutím do ramene a spolu se svým hloučkem přisluhovačů odešla.

„Au…“ začala jsem si masírovat bolavé místo na hrudi. Nejspíš se z toho vyklube pořádná modřina a na pěkně hloupém místě.

Ale to mě tak netrápilo. Spíš mi nešlo do hlavy, proč si Daniel vyměnil skříňku, proč se vlastně dneska ve třídě s nikým nebavil a proč si sakra Julie Spearsová myslí, že jedu po jejím příteli?

Panebože, co jsem komu udělala?

„Mám novinku, ze které padneš!“ prohlásila nadšeně Suze, rázně položila tác s jídlem na stůl vedle toho mého a posadila se.

„Myslíš tu o tom panu pravém, kterého jsi potkala o prázdninách? Tak o tom už ses mi ráno zmínila… A já teď chci, abys mi vyklopila všechny detaily!“ odvětila jsem a kousla si do svého sendviče.

Suze zajiskřilo v očích. „No, to jsem sice neměla na mysli, ale nevadí, protože o Jackovi můžu mluvit hodiny a hodiny… a hodiny.“

„Máme na to ale jenom třicet minut, takže bys měla začít,“ řekla jsem a podívala se významně na hodinky.

„Dobře,“ napila se vody z láhve a pak ji postavila na stůl. „Víš, jak si děláváme legraci z takových těch připitomělých romantických filmů, kde se hlavní hrdinové zamilují hned na začátku a pak celou dobu řeší, jestli je jejich vztah odsouzen k zániku a podobné věci?“ Kývnula jsem hlavou na znamení souhlasu. „No, tak to je úplná pravda!“

Vytřeštila jsem na ni oči. „Cože?“

„Prostě to existuje! Já a Jack jsme spřízněné duše! Bylo to úplně jako ve filmu! Procházka po pláži, šumění vln, on a já… dlouhý pohled do očí… a už to jelo!“

„To si ze mě děláš legraci, že?“ nevěřila jsem.

„Ne, bylo to jako rána z děla. Bum! Láska jako trám… Tak trochu to začalo jako v Pomádě, až na to, že on není v nějakém rádoby ptačím gangu a já nejsem žádná puťka…“ brebentila dál a pak dostala takový ten zasněný výraz. „Letní láska nečekaná…. letní láska zbláznila náááás…“

„Suze, víš jistě, že ses po cestě do jídelny někde neuhodila do hlavy?“ podezřívavě jsem si ji změřila a hledala na ní nějaké známky poškození.

„Určitě!“ pokývala vesele hlavou a zakousla se do svého sendviče.

„Uh… ale to byl jen takový letní románek, vždyť se teď přes rok neuvidíte,“ nějak jsem to pořád nedokázala pochopit.

„To máš pravdu a štve mě to. Ale!“ zdůraznila své poslední slovo zdviženým prstem. „Uvidíme se o svátcích a jiných volných dnech. Už jsme to spolu řešili. Jack totiž bydlí kousek od našeho města. Jo, možná to vypadá divně a nejspíš jsem v některých věcech dost naivní, ale mám takové tušení, že Jack bude jednou otcem mých dětí. Doufám, že mi půjdeš za družičku.“

Koukala jsem na ni s pusou dokořán. „Panebože, tobě vymyli mozek? Vždyť jsme se od rána neviděly jenom pár hodin!“

Suze protočila oči a pokrčila rameny. „Já vím, že tady slečna skeptická,“ kývla hlavou ke mně, „má určitě plno důvodů, proč se jí to zdá naprosto ujeté, ale já jsem já. A prostě cítím v kostech, že mi tohle vyjde.“

„Víš, co jsme si říkaly o té tvé věštecké kouli… Je to hloupost,“ připomněla jsem jí.

„Tohle nemá nic společného s tou pitomou koulí. Prostě to vím, cítím to tady,“ sáhla si na hruď v místě, kde se nachází srdce, „a taky tady,“ a pak si sáhla na hlavu. „Jednou tě to taky potká a dáš mi za pravdu.“

„Myslím, že toto léto bylo něco ve vzduchu, protože začínáš vykládat bláboly,“ řekla jsem nevěřícně.

„Podívej, Aggie, možná ti to teď připadá hloupé, ale uvidíš, že mám pravdu,“ pak se na chvíli odmlčela a zamyšleně se podívala ke stolu roztleskávaček, kde zrovna Julie divoce gestikulovala a vypadala, že je v ráži. „I když máš nejspíš trochu pravdu i ty. Tohle léto bylo v něčem zvláštní. A to jsem ti právě chtěla původně říct.“ Opět si ukousla ze sendviče a já ten svůj posledním kousnutím celý dojedla.

„Školou se nesou zvěsti…“ řekla tajemně.

„Školou se nesou vždycky zvěsti a vůbec mě nepřekvapuje, že se to děje i první školní den,“ odfrkla jsem si. „Jen doufám, že předmětem těch zvěstí nejsem já, protože by to rozhodně neprospělo mé cool image.“

Suze mě dloubla do ramene. „Já to myslím vážně!“

„Vždyť já taky,“ mnula jsem si zasažené místo.

„Tak chceš to vědět nebo ne?“ zeptala se mě trošku podrážděně.

„To víš, že jo,“ prohlásila jsem a otevřela si čokoládový pudink, můj oblíbený.

Nic člověku nedokáže zvednout náladu jako čokoládový pudink. Mňam.

„Daniel Edison se před prázdninami rozešel s Julií!“ vypálila to na mě Suze.

Překvapeně jsem vzhlédla od svého rozjedeného pudinku. „Rozešli? Jak rozešli? Zamrzlo snad peklo?“

„To je dost dobře možné, protože co jsem slyšela, tak Julii popadl amok a ztropila ohromnou scénu,“ odmlčela se, aby svým slovům dodala patřičný důraz. „A pak mu rozmlátila auto baseballovou pálkou!“

„Nekecej…“ hlesla jsem s očima široce otevřenýma překvapením. Nechtěla jsem věřit tomu, že se náš královský pár rozešel.

Protože… to prostě nebylo normální.

Tak jako představy mé matky o mém společenském životě.

„Vážně. Nikdo ale neví proč. Prostě se rozešli a Daniel pak na celé léto zmizel. Vrátil se domů až před několika dny. Když se o tom Julie domákla, vydala se za ním a prý vyřvávala tak dlouho, dokud nevylezl ven. A pak se prý dost ošklivě hádali a dělali vyrvál, protože musela dorazit dokonce i policie, aby uklidnila situaci. Pomáhat a chránit!“ nadzvedla poučně prst.

„Spíš to bylo rozděl a panuj, ne?“ podívala jsem se na ni pochybovačně. „Suze, víš jistě, že ti jenom někdo nevěší bulíky na nos? To zní jako scénář nějakého filmu…“

„Nevěříš mi? Jen se koukni, kde Daniel sedí,“ kývla hlavou směrem ke stolu roztleskávaček.

Tedy, logicky šlo i o stůl fotbalistů, protože tyhle dvě skupinky to táhly spolu. Roztleskávačky vždycky chodily s fotbalisty a naopak. Jednalo se o nepsané pravidlo.

Před rokem si jedna roztleskávačka chtěla něco začít s klukem, který nebyl sportovec… no a řekněme, že to nedopadlo zrovna pěkně. Chudák kluk si vysloužil pořádný výprask a holku vyrazily z týmu.

Jenže ti dva si k sobě stejně cestu našli a zrovna teď se mohli samou láskou sežrat kousek od nás u stolu.

Ale zpátky k tomu hvězdičkovému stolu… Daniel u něj totiž neseděl. Místo toho si vybral jeden ze stolů u okna, u něhož seděl sám a zase koukal z okna.

Tak tohle je ten nejujetější první den školy za pěkně dlouhou dobu. A na invazi vetřelců to fakt nevypadá.

„To je vážně nějaké divné… Dneska na historii taky koukal z okna,“ zamumlala jsem si pod nosem.

„Vidíš? Říkala jsem ti to!“ pokývala Suze vědoucně hlavou, dojedla svůj sendvič a všechno to pořádně zapila.

„Proč by se ale rozcházeli? Vždyť vypadali, že jeden bez druhého nemůžou žít.“

„Já si myslím, že to bylo jenom na oko. Někdy mi přišlo, že to mezi nimi pěkně skřípe a že ji Daniel nemůže vystát. Znáš Julii, všemožně se snažila udržet zdání spokojeného párečku. Její pozice je pro ni příliš důležitá…“

Sjela jsem opět pohledem k Danielovi a snažila se na něm najít nějaké změny. Tmavě hnědé vlasy se mu lehce kroutily těsně nad límečkem košile a i z dálky bylo vidět, jak jsou jeho široká ramena napjatá. Chápala jsem, proč se ho Julie odmítala vzdát.

Byl opravdu dobře stavěný, pohledný a jeho hlas by dokázal holce pořádně zamotat hlavu.

Ne, že by na mě jeho kouzlo působilo. Já bych ho spíš přizabila, než abych se k němu tlačila. A navíc to byl prvotřídní pitomec.

Ta jeho takzvaná odplata nemůže zůstat bez odezvy.

Protože pomsta je sladká.

A je mi upřímně šumák, jestli zrovna teď vede své žabomyší války s naší včelí královnou. Daniel Edison se mi na kobylku nedostane. Ani náhodou!

„Doufám, že jste si pěkně popovídaly, i když netuším, co zajímavého by mohla Agnes zažít… Teď ovšem potřebuju, abys mi věnovala pozornost, Susannah,“ ozval se nad námi otrávený hlas Julie.

Najednou mě přešla chuť na pudink.

„Jak jsem ti říkala už včera po telefonu, musíš mi pomoct s vedením mé kampaně. Samozřejmě je jasné, že se letos stanu královnou střední školy, ale nezaškodí si několik hlasů pojistit a vůbec se svým voličům něčím odvděčit. Nic by se nemělo ponechávat náhodě,“ vedla si Julie dál svou a vůbec si nevšímala mého znechuceného pohledu.

Tahle blonďatá primadona se z dnešního dne nejspíš rozhodla vytěžit, co možná nejvíc.

Mluvím o svém utrpení.

Julie a její život je mi ukradený.

No dobře, tak zase tak úplně není, protože mě zajímá, jak velkou škodu nadělala Danielovu autu. Doufám, že obrovskou! Nic jiného si ten syčák nezaslouží.

Kdyby šlo o film, slyšeli byste v pozadí ďábelský smích.

Hele, jsem možná tak trochu srab, ale rozhodně nejsem svatá.

„Očekávám tě dnes odpoledne na tréninku, kde vše pořádně probereme. A nezapomeň načerpat moudra tady od naší malé knihovnice,“ ukázala prstem přímo na mě a málem mi vypíchla oko.

Ještě že jí v cestě stály brýle. Už ze mě mohl být kyklop.

Nevím, co zní hůř… jestli upjatá Agnes, nebo jednooká Agnes.

Pak, jako bychom jí už nestály ani za minutku času, se otočila a odpochodovala z jídelny pryč. Spolu se svým barevným týmem.

Zajímalo by mě, jestli mají nějaký tajný barevný kód, protože dneska byla celá její přisluhovačská skupina sladěna do šedo-růžové kombinace.

„Tak to bychom měly…“ povzdechla si Suze a začala se zvedat od stolu. Já jsem udělala totéž.

„Proč je ze mě proboha najednou knihovnice? Ráno jsem byla odborník na politiku a teď mě uráží, protože ráda čtu knihy? To je tak… přízemní,“ stěžovala jsem si naštvaně a práskla s tácem na odkládací místo.

„Je fakt, že věnuješ docela hodně času čtení…“ začala Suze a když jsem po ní hodila výhružný pohled, diplomaticky pokračovala, „ale zase tu svou čtecí mánii vyrovnáváš svou láskou k Simple Plan!“

„To je teda pěkně pitomá odpověď,“ řekla jsem suše.

Suze jenom pokrčila rameny. „Ukaž mi svůj rozvrh! Doufám, že máme alespoň jednu odpolední hodinu spolu, jinak se z Julie zblázním. Je totiž skoro na všech mých hodinách. Podezřívám jí z toho, že si takhle schválně nechala nastavit rozvrh.“

Vytáhla jsem ho ze svých složek a podala.

„Sláva! Máš se mnou biologii!“ zajásala. „Škoda jen, že není hned teď… Ale to nevadí, alespoň se na ni budu víc těšit.“

„Uhm… když myslíš…“ odtušila jsem neutrálně.

„Teď už musím letět!“ A s tím se otočila na podpatku a rozběhla se opačným směrem, než jsem měla namířeno já.

„Hmm, hodina literatury. Snad dneska nezačneme s povinnou četbou. Jestli ještě někdy budu muset rozebírat Šarlatové písmeno a pohnutky Hester, napíšu stížnost. Copak neexistují jiné výchovné knihy?“ zamumlala jsem si a vydala se směrem ke třídě.

O prázdninách jsem měla dost času přemýšlet nad tím, jaký by mohl být můj poslední rok na střední škole. Modlila jsem se ve změnu, ale netušila jsem, že bude zrovna taková.

Věčný knihomil, který se rád prostřednictvím knižních příběhů dostává na místa, kam by se jindy ani nepodíval a knihovnička mu už praská ve švech. „Přátelství se zrodí ve chvíli, kdy jedna osoba řekne druhé: Cože? Ty taky? A já myslel, že jsem jediný.“ (C.S.Lewis)

  1. zase skvělá kapitola… 🙂

  2. Nechci otravovat, ale taky by mě nová kapitola moc potěšila, všechny čtyři, co tu jsou, jsem zhltla za jedno odpoledne a nemůžu se dočkat dalšího dílu. Příběh má perfektní název a ještě perfektnější obsah. 🙂
    Sara Whitney recently posted…Co budu sledovat – Podzim 2013My Profile

Zanechte komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

CommentLuv badge