W3vina.COM Free Wordpress Themes Joomla Templates Best Wordpress Themes Premium Wordpress Themes Top Best Wordpress Themes 2012
26 Srp, 2013

Posted by in Průsvitná smrt, Young Adult | 0 Comments

Průsvitná smrt – 1. kapitola

Průsvitná smrt – 1. kapitola

Po hodně dlouhé době vám přináším první kapitolu Průsvitné smrti. Druhá by měla následovat brzy. Trvalo mi to dýl, než jsem čekala, tak doufám, že se vám příběh zalíbí.

22. den

Přecházím do čtvrtého týdne. Vážně si trochu připadám, jako bych se připravovala na porod svého malého potomka. No, o tom si můžu nechat leda tak zdát, jak to tak vypadá. Na děti jsem ztratila nárok, když jsem se probudila a koukala na svoje mrtvé tělo. Dívat se na mrtvoly v seriálech mi kupodivu nikdy moc nevadilo. Jenže vidět sebe, jak tam tak bezvládně ležíte, no, není to pohled zrovna pro bohy.

Za těch několik dní mě Fox naučil několik slušných duchařských vychytávek. Fox je mimochodem taky duch, stejně jako já. Zemřel asi před rokem a pořád se mu nějak nepodařilo přijít na to, proč nemůže přejít na druhou stranu. Možná je to tím, že v kapsách toho svého maskáčového kabátu nemá žádné zlaťáky, které by předal kostnatému převozníkovi. Já mám ale co říkat, umřela jsem v pyžamu. Dodnes nepřestávám děkovat za to, že jsem nikdy nebyla na průsvitné sexy noční košilky, které by odhalovaly víc, než je zdrávo. Takže se teď jako duch potloukám v pruhovaných modrých teplácích, šedém tílku a růžové mikině. Ponožky a bačkory mám naštěstí taky. Nejradši bych se za svou prozíravost poplácala po rameni. Nějakou sexbombu by určitě nenapadlo, že by měla jít radši spát v něčem méně vyzývavém. Co kdyby ve spánku zemřela? Zase ale není jisté, jestli by se zasekla. Místo mezi životem a odpočinkem je nejspíš jenom pro totální loosery.

Fox mi ale tvrdí, že časem bych byla schopná své duchařské dovednosti zvládnout do takové úrovně, že bych se mohla i převléknout. Když už jsme u Foxe, naučil mě, jak v ruce podržet těžší předmět. On už je v tom přeborník. Občas si říkám, že kdyby chtěl, zvedl by i dodávku. To ale není možné, že jsme duchové neznamená, že máme i nějaké nadpřirozené síly. Vždycky jsem si přála být průsvitná Cat Woman.

24. den

Včerejší den pro mě byl jako jedna velká blikačka. Pořád jsem přeskakovala mezi naším skladištěm, do kterého mě Fox vzal, když mě našel skuhrat před naším domem, kde jsem zemřela, a márnicí. Fox tvrdí, že je to v pořádku, sám byl prý ze začátku mimo i několik dní v kuse. Ještě se mi z něj ale nepodařilo vypáčit, kam mizel on. Mám za to, že se objevoval u nějakého rybníku, když vezmu v úvahu jeho rybářský vzhled. Maskáčový kabát, khaki tepláky a černé vysoké holiny. Divím se, že si sebou do duchařského světa nevzal i prut.

„Děvenko, prober se trochu,“ hodí na mě úsměv, kterému chybí jeden přední zub. Myslím, že o něj přišel při nějaké pouliční rvačce, nebo si z něj někdo utahoval, když chytil moc malou rybu na rybářských závodech, které naše město pořádá rok co rok.

„Klid Foxi, jsem tady.“

„Před minutou to tak nevypadalo!“ Vyjede na mě. Někdy vážně nevím, co má za problém. Nemůžu si ale dovolit být na něj zlá. Konec konců, vzal mě pod svá křídla, takže mu budu zavázána až po zbytek svého života. Duchové se ale po světě můžou potloukat dlouho, takže se svého dluhu pravděpodobně nikdy nezbavím. Přinejmenším v nejbližší budoucnosti ne.

 •••

Mimo Foxe jsem potkala jen málo duchů. Vlastně jenom cestou, kdy mě odváděl od našeho domu a přivedl do jeho skladiště, které se nachází až na konci města. Moc lidí sem nechodí, jen občas hlídač, aby to tu překontroloval. V podstatě je to naprosto opuštěné místo, pro duchy to nejlepší. Ať si pak lidi nestěžují, že to někde vypadá, jako když tam někdo straší. Takže znám jenom Foxův pohled na svět duchů. Někdy přemýšlím o tom, že bych utekla a hledala jiné mně podobné. Pak se mi ale v mysli vybaví Foxův bezzubý úsměv, šedé vlasy a zkrátka mi připomíná hrbatého roztomilého stařečka, který vás krmí bonbóny. To ovšem do té doby, než mě začne poučovat ohledně duchařiny. V tu chvíli se z něj stane drsný diktátor, který nepřipouští žádné chyby.

Nikdo se mi určitě nediví, že mám prostě chuť roztáhnout křídla a podívat se po světě ve svém novém neviditelném těle.

25. den

Tak jsem to udělala. Dneska ráno, když měl Fox nějaké pochůzky, jsem se sebrala a zmizela ze skladiště. Dostala jsem se už daleko, a když nad tím tak přemýšlím, je mi to docela líto. Fox se o mě postaral, spoustu mi toho vysvětlil a já si odejdu takhle bez nějakého rozloučení. Chtěla jsem se ale postavit na svoje nohy a jako duch objevovat svět. Ne že by v našem městě bylo co objevovat. Jako duchovi, kterého nevidí žádný živý člověk, se mi ale otevírají nové možnosti.

Procházím se po lesní cestičce, která je několik hodin vzdálená od skladiště. Je tu ticho a klid. V dálce slyším jenom šustění veverek, které hledají nějaké oříšky. Teda, snad to jsou veverky. Nahlas si prozpěvuju. Nikdy jsem nebyla zrovna superstar, ale jediný kdo mě slyší, jsem já a můj hlas mi nezní zas tak špatně.

Po nějaké době se dostanu na kraj města, kde začínají obchody a vidím také několik chodců a po silnici projíždějí auta. Nemám přesně určený cíl cesty, jdu tam, kam mě nohy zavedou. Až mě samotnou překvapí, že jsem se dostala k oblíbenému bistru, ve kterém se scházejí místní oblíbené děti.

Dřív jsem neměla moc kamarádů, ale našlo by se pár lidí, kterým jsem věřila. Nebyla jsem ten typ, který propaří celý víkend a pak se ukáže ve škole plný života, připraven na všechny zkoušky a jeho testy mají samá áčka. Nazvala bych se spíše tichým typem. Proto se podivuji, že jsem se dostala právě před Vlkovo bistro. Pokrčila jsem rameny a proplula dovnitř.

 •••

V bistru byla hlava na hlavě. Je konec prázdnin, takže se všichni oblíbenci sjíždějí zpět do města a musí mít přeci místo, kde si povypráví o svých skvělých letních dobrodružstvích. Rozhlížím se po místnosti a vzadu až na úplném konci lokálu si všimnu dvojice kluků. Mají na hlavách kapuce a tiše spolu o něčem diskutují. Na první pohled je jasné, že se k Vlkovi nehodí. Sem nechodí podivíni s kapucí na hlavě. Neodolám a přesunu se až k nim. Nečekám, že mě uvidí. Jenže jsem se zmýlila. Jakmile k nim přejdu, oba zvednou hlavu a zamračí se na mě. Beru to jenom jako náhodu a pořád tam postávám a čekám, než se zase rozpovídají. Oba mi oplácí pohled.

„Budeš tam stát dlouho, krasotinko?“ ozve se ten blíž k východu. Nervózně se rozhlédnu. Když se ale otočím zpátky, uvědomím si, že vážně mluví na mě.

„Ehm,“ je to jediné, co ze sebe dokážu vysoukat.

„Ztratila si hračku, nebo co?“ zeptá se ten druhý. Má nepříjemný hlas a už z té jediné věty vím, že kamarádi z nás nikdy nebudou. Neodpovím, otočím se na podpatku, tedy spíš papuči, a s nejvyšší rychlostí zmizím pryč. Snažím se neohlížet. V duchu se modlím, aby za mnou nešli. Jenže mám smůlu, ten přívětivější mě doběhne.

„Ty jsi nová?“ zeptá se.

„Cože?“ zprvu ho nechápu, ale pak mi dojde smysl jeho otázky a plácnu se do čela, „Jo, stalo se to nedávno, ale už v tom umím trochu chodit.“ Nečekám na jeho odpověď a vydám se pryč.

„Počkej!“ zavolá za mnou. Zastavím se a čekám, než mě dojde. Snažím se nasadit svůj nejotrávenější výraz. Nějak nemám náladu na nějaké povídání. Jindy bych za přítomnost jiného ducha dala milion, ale teď se na to zrovna necítím.

„Nemusíš se mě bát,“ usměje se.

„To je to poslední, co by mě napadlo,“ opáčím a zase se otočím na cestu, tentokrát jdu ale pomalu. Nenápadně se ohlédnu, jde dva kroky za mnou.

„Jsem Gas, mimochodem,“ představí se.

„Anna.“

„Hezké, takže, kde sídlíš?“ prohodí nenuceně.

„Momentálně nikde,“ pokrčím rameny.

„Nikde?“ Zní překvapeně, tak se zastavím a otočím na něj. Mám šanci si ho pořádně prohlédnout. Kapuci si z hlavy sundal. Má po uši dlouhé, tmavé rovné vlasy. Mají barvu jako ta nejčernější vrána a všimnu si i modrých odlesků, které sem tam z jeho vlasů pableskují. Oči má zelené, na první pohled nijak zvláštní. Když sjedu pohledem na jeho ústa, tak mě pohltí tma. Jako poslední si pamatuji jeho překvapení výraz a pak mrtvolu, vedle které jsem se probudila na stole v márnici.

Jsem vášnivý čtenář, pisálek a vtipálek, občas se ale dokážu pěkně rozohnit. Pořádně nevím, co bych ve svém životě chtěla dělat, psaním se asi neuživím, ale baví mě to a proto to dělám. Pokud se mi podaří někdy nějaký z mých příběhů dopsat do konce, bude to ten největší úspěch, i kdyby to mělo stát za starou bačkoru.

Zanechte komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

CommentLuv badge