W3vina.COM Free Wordpress Themes Joomla Templates Best Wordpress Themes Premium Wordpress Themes Top Best Wordpress Themes 2012
29 Srp, 2013

Posted by in Průsvitná smrt, Young Adult | 0 Comments

Průsvitná smrt – 2. kapitola

Průsvitná smrt – 2. kapitola

Zdravím vás u druhé kapitoly Průsvitné smrti! Snad se vám bude líbit!

Stále 25. den

Když se vzpamatuju, vidím před sebou velké zelené oči, které mě s výrazem velké starosti a strachu pozorují. Snažím se přijít na to, kde to zase jsem. Nevidím ale kolem sebe žádnou chladnou bělobu a kov, se kterou se setkávám v márnici. Nikde tu není ani mrtvola, vedle které jsem se naposledy probudila. Ty zelené oči na mě stále pomrkávají. Gas. Duch z bistra.

„Seš v pohodě?“ Jeho tichý hlas jako by se ke mně stále dostával z velké dálky. Poznám, že všechno ještě není v úplném pořádku. Jenom neurčitě zakroutím hlavou a pomalu se posadím. Mám pocit, jako bych dostala pánvičkou po hlavě, takže nic zrovna dvakrát příjemného. Když si připadám opět schopná mluvit, odpovím na jeho otázku, „Jo, snad jo, je to lepší.“  Trochu se mi zamotá hlava, když se postavím, ale je to hned v pořádku. Gas nevypadá, že by mi zrovna dvakrát věřil.

Zase se rozejdu pryč. Gas jde za mnou.

„Vážně, jsem v pohodě,“ řeknu trochu ostřeji.

„Ještě před pár minutama si nebyla.“

„Já vím, ale to se spraví, jsem na to zvyklá,“ snažím se znít silně. Nechci aby mě měl za malomocnou. „Hele, mám ještě něco na práci,“ usměju se na něj, „takže se asi rozloučíme, ráda jsem tě poznala.“ S posledním slovem se rozeběhnu rychlostí, o které jsem ani netušila, že jí v sobě vůbec mám, v duchu se modlím, abych s sebou o pár metrů dál nešvihla.

26. den

Přespala jsem na lavičce u místního univerzitního kampusu. To místo jsem si vybrala, protože se zde většinou nepotlouká tolik bezdomovců a úchylů jako třeba kolem našeho malého náměstí nebo nádraží. Navíc, kdybych spala na nádraží, připadala bych si naprosto zoufale a tomu se snažím vyhýbat jako čert kříže. Nepotřebuji se litovat, mám nějaký úkol. Taky musím vymyslet plán, jak tento úkol splnit.

27. den

Támhle stojí, naproti obchodu se zeleninou. Schovávám se za sochou medvědí rodiny, patronů našeho města. Nechci, aby mě viděl. Kdo ví, z čeho by mě nařkl. Stojí tam nehybně už hodně dlouho. Chvílemi mám podezření, že o mně ví a naschvál se ani nehne. Když ale udělá krok směrem k výloze, vyženu ten nesmysl z hlavy. V tu chvíli za mnou někdo promluví a já mám pocit, že mi srdce spadlo až do kalhot.

„Špehovat je špatný,“ zní pobaveně. Otočím se, Gas se na mě směje, má moc hezký úsměv. Rovné zdravé zuby. Ne přehnaně bílé, jako v reklamě na zubní pastu, ale přesto moc hezké. Na hlavě má protentokrát kapuci. Nejradši bych mu jí sundala a prohrábla se těmi jeho vlasy.

„Nešpehovala jsem,“ snažím se neznít jako ukňourané dítě. Sklopím oči a koukám na svoje chlupaté papuče. Gas následuje můj pohled. Všimnu si, že si mě prohlíží. Jako by mě viděl poprvé. „Ty máš pyžamo?“ zeptá se překvapeně. Jako by mě snad předtím už neviděl.

„Jako co to vypadá?“ založím si ruce v bok a snažím se vypadat velmi drsně. Jenže on se začne smát. Opravdu hodně, hodně moc smát. Ohlížím se, jestli se na nás někdo nekouká. Jeho společník už ale zmizel v obchodě a žádný jiný duch na obzoru asi není. Když se smíchem nepřestane, bouchnu ho po ruce. Nic. Stojí tam, popadá se za břicho a řehtá se jako blázen.

„Jsem moc ráda, že jsem tě pobavila,“ řeknu chladně a vyrazím směrem pryč od něj.

„Tak promiň,“ slyším za sebou jeho hlas. Stále je slyšet, jak přemáhá smích. Vážně se snaží, což mě donutí se otočit a podívat se na něj.

„Nejsem mrtvá zrovna dlouho, neumím na sebe hodit nějaký stylový šaty za tisíc dolarů.“ řeknu ostře. Můj tón vymaže veškeré známky smíchu z jeho tváře.

„Promiň.“ zopakuje svojí omluvu, tentokrát mu jí věřím.

 •••

„Ještě ani ne měsíc?“ podiví se. Zmůžu se jenom na přikývnutí. Nějak mě přešla chuť mluvit. Připadám si jako v transu, do kterého mě uvalila kouzelná moc jeho hlasu a očí.

Sedíme na lavičce na náměstí a povídáme si. Čas nesleduji, ale přijde mi to jako věčnost a zároveň jako pár minut. Gas zemřel už před dlouhou dobou, jak mi pověděl. Bude to asi pět let. Jeho společník se jmenuje Frank a jsou to bratři. Ta autonehoda byla prý pěkná řežba. Ani na jatkách to nevypadalo tak, jako na nedaleké dálnici, která naše město spojuje s hlavním městem. Na tu nehodu si kupodivu matně vzpomínám. Zemřelo při ní víc lidí. Nabouralo do sebe asi dvacet aut. Některé záchranáři vyprošťovali ven několik hodin. Někoho sbírali po silnici a přilehlém okolí ještě v dalších dnech.

„Jop,“ usměju se na něj. Úsměv mi ale pohasne, když se k nám přišourá Frank. Kapuci má nasazenou, takže mu nevidím pořádně do obličeje. „Je čas jít,“ zastaví se před Gasem a nervózně šoupe pravou nohou. Gas se na mě usměje, „Tak zase příště, Anno.“ Poplácá mě po rameni a pak se přidá ke svému bratru. Než se vzmůžu na odpověď, jsou oba pryč.

28. den

Dnešním dnem se oficiálně označuji za bezdomovce, není to sice správný výraz, ale prostě jím jsem. Přes noc jsem se totiž opět zabydlela na té lavičce u kampusu. Ne že bych toho jako duch nějak přehnaně naspala, ale vždycky si ráda lehnu a jen tak zavřu oči. I jako duch se musím neustále ohlížet a zvedat se, jestli mě náhodou nejde někdo přepadnout. Když jsem ještě žila (ha ha) a byla někde venku večer, vždy jsem měla v ruce připravené klíče, kterými bych zmrzačila případné útočníky. Jo, až takhle paranoidní jsem byla. A vlastně tak trochu pořád jsem. Vážně si teď nadávám, že jsem odešla od Foxe, toho staříka jsem od té doby nespatřila ani jednou. Určitě se zdržuje ve skladišti nebo je na pochůzkách, které jsou ale mimo město.

Už je to skoro měsíc a já pořád nepřišla na to, co vlastně budu dělat a hlavně, jak se dostanu dál. Zatím se ale bojím, nevím, co tam dál je. Každý má strach z neznáma, a já jsem od přírody snad ten největší strašpytel, na jakého můžete narazit.

 •••

Nevím proč, ale během odpoledne jsem zabloudila k našemu domu. Z poloviny jsem šla cíleně a tou druhou částí mě tam asi něco táhlo. Tam to koneckonců všechno začalo, nebo skončilo? To je jedno, prostě tam musím začít, pokud se z této fáze chci někdy dostat. Zatím se ale neodvážím jít dovnitř. Teď mi dům připadá až podivně chladný, jako by se přede mnou bránil, nechtěl mě pustit dál. Sednu si tedy na silnici do tureckého sedu a zavřu oči.

 •••

Mohla jsem tušit, že mojí příští zastávkou bude márnice. Abych byla upřímná, tak nestojím o to, aby se z toho stával zvyk. Nemám ráda taková místa. Když se navíc probudím vedle chladného těla, na sympatiích to tomuto místo vážně nepřidá. Ani trochu. Tentokrát to ale vypadá, že se můžu zvednout. Cítím chlad, který je typický pro márnice. Když sedím, můžu se pořádně rozhlédnout, místo s mrtvým tělem se ale snažím spíše vyhýbat. Nakonec mi to ale nedá a podívám se. Vidím všechno, ale obličej je nějak rozmazaný. Nahnu se blíž, až se mrtvoly skoro dotýkám nosem. V tu chvíli mě ale něco zašimrá v podbřišku a já sedím v kampusu na lavičce a vyjeveně zírám před sebe.

29. den

Je to už skoro měsíc, měla bych si připravit nějaké bublinky, abych to mohla oslavit. Stalo se ale i něco jiného. Úplně čirou náhodou a doteď nevím, co si o tom pořádně myslet.

Šla jsem kolem náměstí, že se zajdu podívat do bistra, jestli nenarazím na Gase s Frankem. Vlezla jsem dovnitř a nakoukla až k poslednímu stolu. Ani jeden z nich tam neseděl. Chystala jsem se pryč, když do mě někdo vrazil. Už jsem v hlavě vymýšlela rádoby naštvaný proslov, když jsem si všimla, že to není ani jeden z nich. Nebyl to ani duch, neměl kolem sebe tu pro nás typickou záři, která se tetelí kolem našeho těla. Hodnou chvíli jsme na sebe vyjeveně zírali. Rozum jsem do hrsti vzala jako první a vyběhla ven. On mě následoval, ještě si asi neuvědomil, že jsem mrtvá a on ne.

„Počkej!“ hulákal na mě. Lidi se na něj otáčeli. Hnal se totiž jako splašený za doslova neviditelným cílem, neviditelným jisté skupině jedinců. Zastavila jsem se. Když se nadechoval, že začne mluvit, utnula jsem ho vztyčením ruky. Vydala jsem se za roh budovy, ke které jsem doběhla a naznačila mu, ať jde za mnou. Šel.

„Ty mě vidíš?“ vyjela jsem na něj okamžitě, co mě došel.

„Proč bych neměl?“ zeptal se zmateně. Vůbec nic netuší, proběhlo mi hlavou. Nemá o tom ani páru.

„Není ti divný, že tu chodím v pyžamu?“ To byla jediná věc, která mě napadla a která by se mu mohla zdát divná. Když jsem to řekla, tak si mě začal prohlížet.

„Ok, dokoukáno?“ řekla jsem trochu ostřejším tónem.

„Hm,“ bylo to jediné, co ze sebe po tak dlouhé chvíli dostal. No čekala jsem, že mi aspoň pochválí moje papuče.

Jsem vášnivý čtenář, pisálek a vtipálek, občas se ale dokážu pěkně rozohnit. Pořádně nevím, co bych ve svém životě chtěla dělat, psaním se asi neuživím, ale baví mě to a proto to dělám. Pokud se mi podaří někdy nějaký z mých příběhů dopsat do konce, bude to ten největší úspěch, i kdyby to mělo stát za starou bačkoru.

Zanechte komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

CommentLuv badge