W3vina.COM Free Wordpress Themes Joomla Templates Best Wordpress Themes Premium Wordpress Themes Top Best Wordpress Themes 2012
2 Zář, 2013

Posted by in Průsvitná smrt, Young Adult | 0 Comments

Průsvitná smrt – 3. kapitola

Průsvitná smrt – 3. kapitola

Hlásím se vám se třetí kapitolou Průsvitné smrti!

Stále 29. den

Pořád na mě nechápavě zírá, jako bych snad spadla z jiné planety. Oplácím mu pohled.

„Zapomněla ses převlíct?“ zeptá se. Mám chuť se plácnout po čele a zaklít. Vážně ty kluky někdy nechápu. Jenom zakroutím hlavou. Třeba se na další pokus trefí. On ale vypadá, jako by se k dalším otázkám neměl. Jen pokrčí rameny a jde pryč. Chvíli stojím jako solný sloup, než mě napadne ho doběhnout. Nepočítám s tím, že se mi podaří ho chytit, proto mě překvapí, když moje ruka pevně spočine na jeho rameni.

„A kurva!“ Zakleju a on se prudce zastaví, tím pádem do sebe vrazíme. Když se na mě otočí má ve tváři celkem naštvaný výraz. „Budeš mě pronásledovat, nebo co?“ V tu chvíli si připadám hodně dotčeně. Vždyť to byl on, kdo za mnou vyběhl ven z bistra, když jsme do sebe vrazili, ne já.

„Já? Vážně?“ vyjedu a strčím do něj. Pořád jsem v šoku z toho, že se ho můžu dotknout. Většinou vším jenom projdu, lidmi především. Není to nic příjemného, to vám řeknu.

„Jo, ty,“ ukáže na mě prstem a trochu do mě strčí.

„Nestrkej do mě!“

„Ty sis začala,“ odsekne. Jo, má pravdu, ale on si to zasloužil.

„Co po mě chceš?“ zeptá se drsným hlasem.

„Proč jsi za mnou běžel?“

„Cože? Já-, ne, neběžel.“ Založím si ruce v bok a nasadím svůj vševědoucí výraz.

„Ok, chtěl jsem se ti omluvit,“ připustí nakonec.

„Fajn,“

„Fajn.“ Jeho hlas zní definitivně. Ale já nechci, aby šel pryč. Je to jediný člověk, dýchající, z masa a kostí, se kterým jsem mohla promluvit od té doby, co jsem se probrala mrtvá. Zní to zvláštně, ale je to tak, já se probrala mrtvá. O to teď ale nejde. Nemůžu ho jen tak nechat jít. Byla bych blázen. Když nad tím tak uvažuju, on by mi mohl pomoci zjistit, proč jsem se tady zasekla. Já jako duch můžu sice projít, kam se mi zachce, ale nemůžu se podívat na cokoliv, co se mi zachce, to on zase může. Určitě by to šlo nějak skloubit dohromady, jsem si tím jistá.

„Hm,“ zamyšleně se na mě podívá „asi abych šel, kámoši na mě čekaj v bistru, máme tam malou slezinu.“

„A to ještě chvíli nepočkají?“ snažím se ve tváři vykouzlit ten nejkrásnější úsměv, jakého jsem schopná. Doufám, že jsem aspoň trochu jeho typ a zabere na to.

„No,“ zadívá se mi do očí „snad bych mohl.“  Přesně v to jsem se modlila.

„Super,“ usměju se.

„Super.“ úsměv mi oplatí.

„Můžeme jít třeba támhle, abych se ti řádně omluvil,“ ukáže na nízkou zeď, která ohraničuje malý kulatý park. Park je možná trochu silné slovo, je tam jenom několik málo stromků a trocha zelené trávy. Všechna snaha se počítá. Přikývnu a vydám se tím směrem. Když se posadíme, rozprostře se mezi námi takové zvláštní ticho.

„Jsem Anna,“ představím se a podám mu ruku. „Carter,“ odpoví mi stisknutím ruky. Drží mě trochu déle, než je obvyklé. Po chvíli mě ale pustí a znovu se zadívá na moje pyžamo.

„Nevypadá to úplně jako pyžamo, možná až na ty trepky,“ zhodnotí můj vzhled. „A pruhovaný kalhoty sice taky nejsou zrovna běžný, ale jako domácí tepláky ok.“ Možná má pravdu, usměju se na něj.

„To je fakt,“ souhlasím, „stejně je mi ale stále divné, že mě vidíš.“ To mi vypadne z pusy čirou náhodou. Po hlubším přemýšlení jsem to na něj totiž nechtěla jen tak vybalit. Měla jsem v plánu na to jít pomalounku, polehounku.

„Vidím?“ řekne udiveně, „Proč bych tě neměl vidět?“ Svojí otázce se zasměje, já nervózně s ním.

 „No,“ snažím se to nějak uhrát „chodíš do bistra a kluci z bistra moc často holky jako jsem já nevidí.“ Udiveně se na mě podívá, „Proč by neměli?“ Jako by ho můj výrok opravdu překvapil.

„No, k Vlkovi chodí jenom populární děti,“ vypadne ze mě nakonec. Když se nad tím tak zamyslím, tak jsem řekla pravdu.

„Aha,“ vypadá to, že jsem ho trochu urazila „já sem se teď vrátil z vysoký, do bistra mě vzali kámoši, dřív sem tam nechodil.“ vysvětlí.

„Super.“ snažím se na něj co nejvlídněji usmát.

„Asi bych se tam měl už vrátit, budou si myslet, že sem se na ně vybod.“ Zmůžu se jenom na přikývnutí.

„Kdybys chtěla,“ začne šátrat v kapse kalhot, až nakonec vyndá černou koženou peněženku, „tady je moje číslo.“ Podá mi kartičku s jeho jménem a telefonním číslem.

„Není to moc obvyklý, aby kluci jako já měli vizitky,“ začíná se ve tváři červenat. Já ale jenom zakroutím hlavou a kartičku si od něj vezmu. Nic ale v ruce nedržím. Vizitka mi rukou propadla na zem. Carter se udiveně podívá na naše ruce.

„Jsem to ale nemehlo,“ začnu se křečovitě smát. Carter se za chvíli přidá a zvedne se ze zdi.

„Tak se měj a někdy se uvidíme,“ řekne, když se velmi pomalu začnu shýbat pro tu malou bílou ďábelskou kartičku.

„Určitě,“ odpovím. On se otočí a vyrazí pryč.

„Debilní vizitka,“ začnu si pro sebe nadávat. Nemůžu jí jen tak zvednout. Bylo by divný, kdyby si jen tak plula vzduchem. Co mi to ale říkal Fox? Když je to něco malého a já uvěřím, že mi to patří, stane se to mojí součástí? Soustředím se a lehce uchopím kartičku do rukou. Nemůžu posoudit, jestli moje víra zabrala a vizitka se stala mojí. To zjistím, až jestli se lidi začnou udiveně dívat mým směrem.

•••

Podle hodin na nedaleké věži už před bistrem sedím asi tři hodiny. Padla tma, ale kvůli veřejnému osvětlení vidím na dveře lokálu velmi dobře. Sledovat Cartera by pro mě bylo mnohem lepší, kdybych pro něj byla neviditelná. Takhle by se cestou mohl otočit a spatřit mě. Zatím ale ještě nevyšel, tak tu sedím a čekám s vizitkou pečlivě uloženou v kapse mikiny.

•••

Po další hodině se otevřou dveře. Vyjde z nich parta asi pěti kluků a mezi nimi i Carter. Nechám jim menší náskok. Vypadají, že už mají něco v sobě, tím by se pro mě sledování mohlo stát jednodušším. Než se mi úplně ztratí, zvednu se a pomalu jdu za nimi.

„Fakt C, co to bylo za kočku, o který furt žvatláš?“ řekne jeden z jeho kamarádů, podle hlasu je poznat, že je ze všech pravděpodobně nejméně opilí.

„Co?“ Carter se na něj zpomaleně otočí. A jak se otočí, tak si mě všimne, rychle se schovám za nejbližší křoví. Pozoruju, jak se Carter na chvíli zastavil a promnul si oči. Pak se ale zase otočí a pokračuje se svými kamarády pryč. Ve křoví zůstanu radši ještě nějakou chvíli. Uslyším zašustění. Proběhne kolem mě jen malá kočka. Když si ale někdo odkašle, tak málem vypustím duši.

Jsem vášnivý čtenář, pisálek a vtipálek, občas se ale dokážu pěkně rozohnit. Pořádně nevím, co bych ve svém životě chtěla dělat, psaním se asi neuživím, ale baví mě to a proto to dělám. Pokud se mi podaří někdy nějaký z mých příběhů dopsat do konce, bude to ten největší úspěch, i kdyby to mělo stát za starou bačkoru.

Zanechte komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

CommentLuv badge