W3vina.COM Free Wordpress Themes Joomla Templates Best Wordpress Themes Premium Wordpress Themes Top Best Wordpress Themes 2012
4 Zář, 2013

Posted by in Fanfikce, Realita. Anebo ne? | 0 Comments

Realita. Anebo ne? Kapitola 1. Mám strach. Anebo ne?

Realita. Anebo ne? Kapitola 1. Mám strach. Anebo ne?

Tato kapitola je věnována Anežce, protože mi vždycky věřila, věří a nejspíš i věřit bude.

Moje první povídka dokončena. Je to taková moje první veřejná salátina, tak snad je to aspoň trochu dobré.

————————————————————————————————————————————————-

Že neodhalujeme přátelům své srdce až na dno, není proto, že bychom si nebyli jisti jimi, nýbrž sebou.

Trávila jsem opravdu mnoho času v projekci, hlavně večery.  Projekce pro mě byla naprosto dokonalým světem, ten můj reálný postrádal poslední dobou nějakou „akci“.  Těžko říct, jestli to bylo tím, jaké okolnosti mi světová situace přinesla, nebo tím, jaká jsem já.

Měla jsem vždycky ráda lesy, navíc v našem světě jich moc nebylo a tak jsem se v nich projekci ráda toulala. Matně si pamatuji na to, kdy to bylo, ale na ten moment setkání si pamatuji ještě teď. Chodila jsem dlouho okrajem lesa, než jsem se odhodlala vejít hlouběji.

Nepamatovala jsem si, že jsou lesy tak hluboké, stromy rostou tak blízko u sebe.  Kráčela jsem mezi stromy a už dávno ztratila cestu, po které jsme přišla. Můj srdeční tep se zrychlil nejméně dvojnásobně, ale jedna moje část se tím neskutečně bavila. Kdysi jsem chodila do skauta a tak mě napadlo podívat se na slunce, abych zjistila kolik je hodin. Ale najednou jsem nad sebou viděla čísi nohy. V hlavě se mi vynořila myšlenka oběšence. Ale nebyly to nohy oběšence, které se přede mnou houpaly. Byla to dívka s barevnými vlasy, v oblečení, které se k sobě nehodilo stylově a ani barevně sedící na stromě. No a neměla boty. Kori, jak se dívka jmenovala, byla a je ten typ člověka, který vás zaujme na první pohled. Byla mnohem starší než já jak v realitě, tak v projekci a já v ní viděla neskutečný vzor. Myslím, že jsem se nemohla mýlit víc, ale to jsem měla zjistit až později.

„Nováček,“ zavolala Kori kamsi do lesa při čemž mě sjela pohledem od hlavy až k patě.

Myslím, že v porovnání s Kori se každý musel cítit tak nějak obyčejně, ale já ve svém oblečení jsem si přišla mnohem hůř. Z keře a cestičky se vynořili v tu ránu dvě další osoby. Dívka s dlouhými vlnitými vlasy do půli zad, která vypadala neskutečně unaveně, ale neuvěřitelně krásně. V jejích očích bylo vidět, jak mnou pohrdá, nebo kdoví co to bylo.

„Ahoj, maličká.“ Maličká? Vždyť jsem vyšší než ona!

„Z malých lidí se legrace nedělá,“ zasmál se kluk vedle ní.

Měl husté vlasy, které mu padaly do obličeje, ale jinak měl neskutečně pohlednou tvář. Udělal pár kroků doleva a chytil neznámou dívku za ruku.

„Tohle je má přítelkyně Christina,“ pověděl a Christina se při tom nepříjemně ošila.

„Tohle je Kori a já jsem George“.

„Jessica,“ pronesla jsem a chytla se nabízené ruky Kori, která mi pomohla na strom.

Cítila jsem se na stromě o mnohem více nejistě než všichni ostatní a tak jsem si raději sedla. Ostatní však chodili a skákali z jedné větve na druhou. Strávila jsem s nimi na stromě přes dvě hodiny, kdy jsme se seznamovali. Povídali mi o Bradavicích, o tom co všechno už spolu zažili, o tom jak naštvat profesora bylinek a že nemáte spát na starodávných runách. A já na nich stejně spala, ještěže měl kabinet v přízemí. A je vůbec legální vyhazovat studenty oknem? Když jsem se po dlouhých hodinách s bolavým zadkem vracela promrzlá do reality, měla jsem uvnitř takový hřejivý pocit, jako v realitě málokdy. Na facebooku jsem se snažila okamžitě najít všechny tři osoby. Vždycky jsem ve hledání osob byla dobrá, tentokrát jsem však vypátrala jen Kori. Ale nenašla jsem odvahu napsat jí, nebo si jí jen přidat do přátel.

Během dlouhých týdnů jsem se do projekce těšila hlavně, kvůli těmto třem osobám. Myslím, že i moje touha zařazení do koleje byla silně ovlivněna mými „přáteli“. Vymýšlela jsem tisíc způsobů jak ošálit bodovací zařazování, abych se dostala do Nebelvíru a nebo Mrzimoru. Měla jsem uplatit zástupce ředitele! Kori, Christina i George byli naprosto úžasní, ale pravdou je, že byli zvláštní. Přátelili se s profesory, často odbíhali a vraceli se za opravdu dlouho dobu, neradi mluvili o úplném soukromí, pořád se na sebe tak starostlivě dívali a očividně nestáli o to, abych se stala pravým členem jejich party. Nejblíže jsem, ale stejně měla k Christině, která se o mně strachovala i při houpání na obyčejné židli.  Ten pohrdavý pohled zmizel od ní k Georgovi.  Sice byla o dost starší, ale stejně vzrůstem menší než já. Jednoho dne jsem se však dozvěděla jak to s nimi doopravdy je.

Kori jsem v projekci neviděla už jeden dlouhý týden a co se týče facebooku a jiných komunikačních prostředků mimo hru, sice jsem se konečně odhodlala přidat si ji. Ale bohužel se vždy jen mihla. Momentálně jsem, ale seděla v Děravém kotli nad horkou čokoládou a naproti byla Christina.  Dlouhé, hnědé, vlnité vlasy měla přehozené přes ramena a neposlušné prameny nechávala viset do obličeje. Vypadala unavená, unavenější než obvykle. Pod očima měla tmavé kruhy a ruce s hrnkem teplého čaje se jí třásly.

„Takže jsi ještě nikdy nelétala? Já famfrpál miluji, hraju i za kolej.“

„Ještě nikdy jsem nelétala, ale od Tebe a George to zní naprosto neskonale úžasně.“

„To teda je,“ usmála se na mě, při čemž najednou vstala, div neodhodila židli na druhý konec sálu a běžela z místnosti pryč

. Taky jsem byla unavená. Z toho jak všichni někam takhle odcházeli a neobtěžovali se mi říct kam to je a kdy se vůbec vrátí. Když už jsem myslela, že můj den skončí a já budu moct jít v klidu zpět do reality, vřítil se do místnosti George.  Asi bych si ho nevšimla, kdyby nezakopl o židli naproti mně.

„Pardon, je mi to líto. Omlouvám se, já … jen pospíchám,“ padalo z něj jako obvykle, aniž by kdokoliv tušil, o co jde.

„Jess,“ zaostřil na mou osobu jako by se vážně přesvědčoval, zda to jsem já. No výbordelně, za takovou dobu ani neví, jak vypadám. „Neviděla jsi Chris? Mám o ní obrovskou starost,“ nevím proč, ale pronesl to tak zoufale, že jsem si byla vědoma toho, že mu musím pomoct.

„Někam běžela, ale nemám ponětí kam,“ pokrčila jsem poněkud zoufale rameny „však jí znáš.“

George se podíval někam skrz mě a natáhl ruku k mému zápěstí. Něco uvnitř mě protestovalo, ale nakonec jsem se za zápěstí nechala vzít a následně táhnout kamsi lesem. Klopýtala jsem za ním a zakopávala o každý první kámen, který jsem měla v cestě. Vždyť má u Merlina desetkrát delší nohy než já. Objevili jsme se u nějaké malé chaty uprostřed lesa. Myslím, že plíce jsem ztratila už někde v půlce cesty, anebo jsem je nechala v kotli, kdoví. Od úst nám stoupaly obláčky páry. Když jsem bojovala se zimou a svým strachem, George už bušil na dveře. Bylo to dlouhé bušení přerušované jeho výkřiky. Nevím, jak dlouho jsme tam mrzli, dokud se dveře nerozlétly. V nich stála mladá profesorka, neměla jsem ponětí, co v Bradavicích učí, ale byla to blízká „známá“ mých přátel. Možná v tom hrálo roli to, že Koriini rodiče oba učili v Bradavicích.

„Georgi, okamžitě se uklidni a běž domů.“

„Christina mě potřebuje!“

„Ona potřebuje hlavně klid a ty jí ho neposkytuješ.“

„Ale…“ Pohled profesorky se stočil směrem k mé osobě, po dlouhém mlčení konečně milosrdně promluvila.

„Až bude po všem, pošlu ti sovu, postarám se o Christinu a Ty už běž. Zatím tu může zůstat ona, jestli budeš klidnější,“ hodila hlavou ke mně. Proč se nikdo neptá na názor mě? Geroge se otočil na patě a pomalu po cestě odkráčel směrem k městu.

„Tak co budeš tam stát, anebo půjdeš dál?“

Něco v jejím pohledu mě zarazilo, ale bylo to buď nechat se sežrat něčím v lese, nebo jít k někomu kdo vám zajistí bezpečí. V chatce to působilo opravdu útulně, uvnitř byla větší než vypadala zvenku. Na stěnách nevisela žádná vycpaná zvířátka ani paroží, ale fotografie. Byla jsem jimi naprosto zaujatá, když mě profesorka chytla za rukáv a zatáhla do vedlejší místnosti. Co mají všichni s tím taháním? „Sára, tak se jmenuji,“ zamumlala a posadila se do velikého křesla k posteli s nebesy. Místnost byla velmi malá a určitě v ní dominovala postel s nebesy, na které ležela Christina. Místnost osvětlovalo pouze světlo z krbu a tak mi chvíli trvalo, než jsem si všimla co se děje. Chris sice ležela na posteli, ale svázaná silnými provazy a přes ni byla přehozena slabá deka. Nevím, jestli to byl strach, ale při tom pohledu se mi sevřel žaludek a začala jsem nevědomky couvat ke dveřím. Sára byla ponořená do svých myšlenek a Christina řekněme spala. Obě je z jejich činností vytrhla obrovská rána. Rána, kterou jsem nevědomky způsobila já. Při svém couvání jsem narazila do dveří, které jsem zády zabouchla a ztratila rovnováhu. Při snaze opět jí nabít jsem se chytila za stojací lampu, která se nyní hroutila k zemi spolu se mnou. Sára vypadala, že mě okamžitě vyhodí oknem.

„Víš ty vůbec, o co tu jde?“

Pozvedla obočí a něco uvnitř nich mi připomnělo Kori. Moje zavrtění hlavou v ní nejspíše vzbudilo vztek a začala pochodovat po místnosti křížen krážem.

„A jen tak mimochodem kolik Ti je?“

„Jedenáct,“ pronesla jsem potichu a pořád se ještě snažila narovnat lampu, co jsme shodila na zem.

„Nevím, od kdy se tihle tři tahají s nováčky. No… co jsem to vlastně chtěla,“ krátce se podrbala na hlavě a pak upřela svoje zelené oči na mě.

„Nech tu lampu!“

Okamžitě jsem lampu postavila a odcupitala si sednout na druhé křeslo. Abych se nemusela dívat na Sáru, raději jsem sledovala lem deky, kterou byla Christina přikrytá. Zčista jasna mě vzala za ruku, tak jako by mi v ní chtěla zlámat všechny kosti. Posadila se na postel i přes provazy, které měla přes tělo.

„Přijdu… Přijdu, pro vás všechny,“ křičela a zmítala sebou nahoru a dolu.

Sára přiskočila k posteli a snažila se Christinu uklidnit a zároveň jí vytrhnout mou ruku.

„Kdo jsi? Kdo u Merlina jsi?!“ Křičela Sára a Christina stále opakovala, že přijde.

Trvalo pěknou chvíli než mě Chris konečně pustila.  Pevně semkla víčka k sobě a přerušovaně začala dýchat.

„Co se stalo? Proboha Sáro, co se stalo? Co tady dělá ona? Kde je George?“

Sára si jen velmi hlasitě vzdychla.

„Měla bych jít,“ promluvila velmi rozhodně Christina, aniž by si oddechla.

Sára opět hlasitě vzdychla, ale nechala Chris, aby se obula. Ta si uhladila sukni a podívala se na nás dvě.

„Nevypadáš dobře Jess, nemůžu Tě teď vzít domů do města, protože nejdu domů. Ale můžeš určitě zůstat tady, Sára Tě pohlídá a domů určitě trefíš, je to jen kousek,“ následně se sklonila a políbila mě na mé úplně bledé čelo.

Sára opět jen kývla a ani se neobtěžovala Christinu vyprovodit. Těžko říct jestli byla také unavená, nebo jen apatická. No nepřišla jsem na to dodnes.

„Tak si můžeš lehnout tady, já půjdu vedle na gauč.“

A víc mi neřekne nic? Nikdo mi neřekne,co se tu stalo?! Musela jsem vypadat nejspíš hodně hrozně, když se ke mně sklonila i Sára a strčila mi pramen vlasů za ucho. To mám spát v posteli, kde byla před chvílí Christina? Tak to ani omylem.  Když Sára odešla, posadila jsem se na křeslo, kde seděla a přitáhla si k tělu svoje kolena. Chatka utichla velmi brzo a moje únava byla tak veliká, že jsem nakonec přeci jen vlezla do oné postele. Spánek přišel dříve, než jsem čekala.  Byl dlouhý a nepřerušovaný. Ale krásné chvíle netrvají dlouho.

Vzbudil mě pocit v mé hrudi, jako by do ní někdo udeřil. Chtěla jsem vylétnout z postele a rozsvítit lampu, ale jako by mě něco drželo v posteli.  Mžikala jsem očima do tmy a snažila se přijít na to co se děje. V křesle seděla naproti Sára a tvářila se stejně, jako když se dívala na Christinu.

„Co se děje?!“

Zakřičela jsem do tmy, ale neozval se můj hlas, neozvalo se nic. Když si mé oči zvykly na tmu, všimla jsem si, že jsem připoutaná k posteli. Pane bože, co se to děje?  Vždyť je mi jedenáct! A vždyť to není ani realita, tak proč se u Merlina tak bojím?

„Kdo, kdo do pekla jsi?“

Sára vytáhla hůlku a namířila jí na mé tělo. Vykulila jsem oči navrch hlavy a zmítala sebou ze strany na stranu.

„Sáro, doprkna to jsem já,“ volala jsem na ni.

No upřímně řečeno řvala jsem na ní  jak jen to šlo, ale myslím, že ona neslyšela nic. Nebo jsem nic neslyšela já. Ale já přeci něco slyšela. Ale co to bylo? Bubny, dunění bubnů. Zavřela jsem oči a najednou jsem ty bubny i viděla. Když jsem svoje oči opět otevřela, Sára stála těsně u mě a držela mi hůlku u spánku. Tiše něco zamumlala a já opět upadla do hlubokého spánku.

Ráno jsem se vzbudila bez provazů, ani na rukách jsem neměla otlaky a tak se to všechno zdálo absolutně normální.  Spustila jsem svoje nohy z postele a zadívala se na krátkou chvíli z okna. Venku vypadalo všechno tak krásně, tak čistě, tak reálně.

 „Sáro,“ zavolala jsem, ale odpovědi se mi nedostalo.

Strčila jsem tedy do dveří u vedlejší místnosti a nakoukla dovnitř. Sára seděla u okna a popíjela něco, co vonělo tak jako černá káva. „Ahoj maličká.“

Zase maličká?!

„Dobré ráno.“

„Ano dobré,“ zažbrblala si pod vousy a napila se kávy.

„Můžu se na něco zeptat?“

„Už se ptáš,“ pověděla stroze.

„Včerejší noc…“

Zakroutila jsem hlavou, udělala pár kroků k Sáře, ale pak si to rychle rozmyslela a opřela se o zeď. Ruce jsem si založila za zády a nohy zkřížila.

„Vypadáš přesně jako George a Christina, ale to není jediné, co máte teď společné.“

Po dlouhém mlčení se Sára opět ujala slova.

„Ten včerejšek se těžko vysvětluje, má drahá. Občas se to tu objeví, občas to někoho napadne a mumlá to samé nesmysly.

„Co přesně myslíš?“

„No co myslím, víš jak George pořád říká, že Christina nosí smůlu?“

 Kývla jsem.

„No tak Christina nenosí smůlu, ona sebou nosí démona. Je na ní nalepený, chodí všude s ní. A občas, každý třetí úplněk skrz ní mluví.“

„Víš, že říkáš pořád občas?“

Přerušila jsem jí.

„Je neslušné přerušovat dospělé, ale to je jedno. V Bradavicích se to naučíš,“ zatvářila se víc než hrůzostrašně.

„No a občas ten démon, přeskočí na někoho jiného a mluví skrz něj, to se stalo Tobě. Stává se to lidem, kteří jsou Christině příliš blízko. Blízko jejímu srdci.“

„ A co od ní chce?“

„To co chce, mu nikdo dát nemůže, je to rodinné dědictví.

Myslím, že to má po praprapradědečkovi, ale těžko říct.“

Nevím, jak dlouho jsme obě mlčely. Moje emoce ve mně vřely a těžko říct jestli jsem byla víc vyděšená, naštvaná, anebo snad rozpačitá.

„A to mám teď jít domů s tím, že jsem spala u úplně cizí ženský. Nic proti. A že moje nejlepší kamarádka sebou nosí démona a každý třetí úplněk mi bude něco povídat a jednou se mě možná pokusí zabít, nebo to zabije jí?“

Možná, že jsem na malou jedenáctiletou holkou  ječela hrozně hlasitě a doteď nevím, kde se to v mně vzalo. Vždycky jsem to odůvodňovala tím, že jsem vyrůstala a teď se i kamarádila s lidmi o dost staršími, než jsem já sama. Ale Sáru to očividně vykolejilo. Upřímně řečeno čekala jsem, že také zvýší ton a nebo mě vyhodí okamžitě dveřmi. Ani jedno se, ale nekonalo.

„Já vím, je to těžké, ale musíš to pochopit. Vím, že to není fér, ale jestli se bojíš, drž se od Christiny dál. A teď už běž domů, než Tě budou shánět.“

Všechno ostatní se událo moc rychle. Sára mě vyprovodila až do města a já jen co se vrátila domů ke svým rodičům v projekci, schytala domácí vězení. Myslím, že i někdo brečel, jaký o mě měl strach, ale já se pořád nemohla zbavit myšlenky, vážně démon? Vždyť je to postava z hororu, něco čím se straší malé děti.

Když jsem se objevila konečně v realitě bolely mě záda od sezení a trochu i hlava. Byla jsem opravdu neskutečně unavená a tak jsem raději zamířila do postele. Cestou jsem se zastavila u okna a položila ruce na sklo, i když jsem věděla, že se matka bude neskutečně zlobit. Tam za sklem vypadalo všechno tak nějak matně, jako za další oponou. Věděla jsem, že tohle je reálné a že moji opravdoví přátelé jsou někde v našem malém městečku. Bylo to všechno tak hrozně bezpečné od té chvíle s atmosférou. A v projekci mě čekali démoni, strach a nebezpečí. A i přes to všechno, když jsem usínala měla jsem nepříjemně příjemný pocit, že to mám v projekci mnohem raději než tu.

Jsem prostě neuvěřitelně bláznivá holka, která ve čtení a „psaní“ hledá lepší svět, kde se může schovat (i před vytíráním a luxováním). Pro spoustu z vás naprosto nesmyslná sbírka povídek, ale pro mě velký krok dopředu. I stay weird, I promise. (for man in blue box)

Zanechte komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

CommentLuv badge