W3vina.COM Free Wordpress Themes Joomla Templates Best Wordpress Themes Premium Wordpress Themes Top Best Wordpress Themes 2012
7 Zář, 2013

Posted by in Bohyně si užijí víc srandy, Young Adult | 5 komentářů

Bohyně si užijí víc srandy – 5. kapitola

Bohyně si užijí víc srandy – 5. kapitola

Vím, s následující kapitolou jsem vás napínala už dost dlouho… Tak je konečně tady! Snad se bude líbit. Chci poděkovat všem, kteří si mé kapitoly přečetli a přidali i komentář.


Někdy si člověk říká, co kdyby.
Co kdybych se dneska probudila a byla někým jiným?
Královnou večírků, slavnou zpěvačkou, výherkyní mezinárodní soutěže v recitaci…
Co všechno by pro to musel člověk obětovat?
A stálo by to vůbec za to…?

~ Kapitola 5 ~

Ukázalo se, že se mé obavy nakonec vyplnily. Pan Smith se rozhodl na úvodní hodinu literatury přijít s Šarlatovým písmenem. Do příštího týdne si máme přečíst první polovinu, abychom o ní mohli společně hovořit.

Panebože, za co mě trestáš?

Ale můžu být ráda, že si nevybral jinou nudnou a ještě starší klasiku. Na Illias bych nejspíš náladu neměla nikdy. Nepochopím, že se kvůli jedné ženské povraždilo tolik lidí. Ale když jsou i v dnešní době ženské schopné pozabíjet se kvůli nějaké značkové kabelce ve výprodeji, věřila bych, že kvůli Heleně i to město lehlo popelem.

Další hodiny jsem vnímala jenom okrajově, má mysl byla zaměstnaná úplně něčím jiným… určitě víte čím. Hlavou mi kroužila jedna konspirační teorie za druhou a všechny se týkaly královského páru.

Tedy ex-královského páru.

Chápala jsem, proč byla Julie podrážděnější než kdy jindy, obzvlášť pokud šlo o první den školy. Tohle s její naplánovanou zářivou budoucností určitě muselo zamávat.

Snad se klepy rozšíří rychle a já se dozvím, co se dělo.

Konečně po celém dni přišla řada na biologii.

Cítila jsem podivné pnutí v žaludku už v momentě, kdy jsem vcházela do učebny. A to se mi nelíbilo. Jen jsem u jednoho laboratorního pultíku uviděla sedět Julii a udělalo se mi zle.

Pitomý strach. Proč, proboha proč, se jenom nemůžu konečně sebrat a postavit se jí?

Chtěla bych být silná, nemít starosti, nemít obavy chodit každý den do školy, nebo prostě jenom po ulici, aniž bych se ohlížela, jestli na ni náhodou někde nenarazím.

Byla jsem naštvaná sama na sebe za svou slabost, ale nevěděla jsem, jak se toho zbavit. Bylo to těžké a já byla zbabělec. Jen jsem doufala, že jednou nastane den, kdy jí dokážu odkázat do patřičných mezí.

Přešla jsem k pultíku, u něhož seděla Suze a kecla jsem si na zadek na volnou židli vedle ní.

„Na co ten kyselý ksichtík? Ještě tahle hodina a pak se konečně můžeme zdejchnout,“ drcla do mě povzbudivě Suze. Já se jen ušklíbla koutkem úst a raději se zaměřila na vytahování učebnice z tašky. Jenže pak jsem od své strašně důležité práce zvedla hlavu, protože se třídou najednou neslo podivně hlasité šuškání.

Daniel totiž právě vstoupil do místnosti a rozhlížel se, ke komu by si sednul.

Žaludek se mi sevřel ještě víc.

Přitom jsem, stejně jako ostatní přítomní, umírala zvědavostí a toužila jsem po pikantnostech, které by mi dokázaly pozvednout náladu.

Nic člověka nepotěší víc, než cizí neštěstí.

Je to hnus, ale je to tak.

Jenže Daniel se s Julií ani nenamáhal navázat oční kontakt a přešel za jedním ze svých fotbalových kamarádů.

Který shodou okolností prostě musel sedět hned vedle mě.

Super.

Skvělé.

Úžasné.

Nejdřív historie a teď ještě tohle.

Teď by třeba mohl Zemi zasáhnout asteroid a nastat Armageddon, kterému by ani chudák Bruce nedokázal zabránit. Už bych se vůbec ničemu nedivila.

Odtrhla jsem od Daniela pohled a znovu se soustředila na svou učebnici biologie, až se mi z toho zírání na obrázek na obalu knihy začaly dělat mžitky před očima. Rychle jsem zamrkala, abych je odehnala a zaměřila se na to, co říkal ředitel Norris.

Ne, o Chucka Norrise vážně nejde. Pochybuju, že by mistr nad mistry trčel v nějaké škole, která by nepotřebovala očistit od drog a pouličních gangů… anebo by nutně potřebovala hodiny karate.

A když už mluvíme o karate… vždycky jsem chtěla mít černý pásek. Nebo červený, zelený… já vlastně nemám ani páru, jaké barvy tam jsou. Ale moc ráda bych se přesunula od pouhého sledování bojového umění v televizi k tomu v reálu.

Abych si to mohla vyzkoušet na Danielovi a uskutečnit svou představu, chápete.

Jo, násilí, to je moje. Ale jinak jsem úplně normální.

Myslím, že ředitel blábolil něco o tom, jak je pro nás poslední ročník důležitý a že je biologie stejně důležitá jako ostatní předměty, možná i nejdůležitější.

Jasně, pro každého učitele je ten jeho předmět nejdůležitější. A proto člověk vždycky dostane takovou hromadu úkolů a starejte se. Však co, žádný osobní život přece nemáte. Můžete nad úkoly sedět celé dny.

Fajn, školu jsem zrovna nemilovala a v osobním životě jsem taky neměla tolik vzrůša jako mí spolužáci. Ale co? Kdo by se dobrovolně zahrabával pod úkoly?

Byla jsem tak zahloubaná do svých myšlenek, že mi nedošlo, jak na mě ředitel Norris naštvaně zírá.

Vlastně na mě zírali všichni.

Bože, snad jsem nemluvila nahlas?!!

Sjela jsem očima na Suze, a když jsem uviděla, jak se snaží nerozesmát nahlas, potvrdila jsem si své podezření. Polkla jsem a pokusila se nasadit omluvný a zároveň ten nejpokornější úsměv, jaký jsem ve svém repertoáru měla. Nejspíš zabral, protože pak Norris začal vykládat o tom, co všechno budeme letos pitvat.

Fuj. Pitvání ne.

Čím víc si ředitel vedl svou, tím víc jsem začala upadat do letargie. Přestala jsem vnímat, o čem to vůbec mele.

A pak mě něco střelilo do nosu.

To si ze mě totiž Suze udělala svůj terč. Házela po mně nějaké malé gumičky.

Tohle dělávala často. Nechápu, jak jenom dokázala mít takové známky, když po většinu času v hodinách vyváděla lumpárny. I když nikdy ne okatě.

Vždycky, když jsme spolu v nějaké hodině potajmu bojovaly, nachytal vyučující jenom mě. Měla jsem prostě pech. Ale i přesto jsem si tyhle naše malé bitvy užívala. Zrovna teď jsem se pokoušela uhýbat a porůznu odrážet rány.

Ovšem jednu gumičku se mi podařilo odrazit takovým způsobem, že přeletěla přes mé rameno někam dozadu. A když jsem za zády uslyšela hlasité vyjeknutí doprovázené klením, věděla jsem, koho gumička zasáhla.

Otočila jsem se a neubránila se smíchu. Daniel si mnul tvář a propaloval mě pohledem.

Já jsem na něho jenom vyplázla jazyk. Dobře mu tak!

Agnes : Daniel

1:1

Jo, odplata je svině!

Zbytek hodiny uplynul docela rychle. Norris od biologie plynně přešel k chystané schůzce školy, která se měla odehrávat zítřejšího rána v tělocvičně. Účast povinná. Mělo se na ní probírat něco smrtelně důležitého.

Jako ostatně vždy.

Posbírala jsem své věci, domluvila se se Suze, že se sejdeme na parkovišti před školou, a vydala se ke své skříňce dřív, než se tam objeví Daniel. Nemusela jsem na něho zase narazit. Za jeden den toho bylo až až.

Jenže člověk míní, osud mění… Daniel byl u Craigovy-pomlčka-své skříňky dřív.

Doprčic! Jak se mu to jenom povedlo? Má snad v zadku vrtuli? Vždyť jsem ze třídy odcházela dřív! Nevadí, budu dělat jako by nic. Prostě jenom přijdu, otevřu si dvířka a budu ho ignorovat, dělat, že tam není. Hlavně nebudu navazovat žádný oční kontakt. Žádný!

Když jsem ke své skříňce přicházela, dívala jsem se všude možně, jenom ne na něj. Dřepnula jsem si ke skříňce, v klidu zadala vstupní kód na zámku, otevřela dvířka a vytáhla ven zbytek sešitů a učebnic. Zatímco jsem se snažila vše nasoukat zpátky do tašky, objevily se v mém zorném poli růžové lodičky na podpatku. Nepotřebovala jsem vzhlédnout, abych věděla, o koho jde. Hned za lodičkami se zjevily ty otravné tenisky.

Přibouchla jsem dvířka a vyskočila na nohy.

A vrazila přímo do Julie a narazila ji tak na dvířka.

Sakra!

Je ze mě mrtvola!

„Promiň,“ vydechla jsem zděšeně.

Vysvětlí mi někdo, proč proboha zrovna dneska do všeho a všech vrážím? Je snad něco s tlakem, nebo za to může jenom to pitomé nevyspání? Vždyť se tu motám, jako bych něco pila, a kosím ty, kterým bych se měla vyhýbat obrovským obloukem.

Dřív, než mi mohla Julie říct, kam si mám svou omluvu strčit, jsem se otočila na podpatku a pelášila směrem k nejbližšímu východu. Rozhádané holoubky jsem nechala za sebou a doufala, že si mě hned tak nenajdou, aby mi to oplatili.

Jenže jsem to vzala nějakou divnou stranou, protože jsem i po všech těch letech strávených na střední škole… zabloudila. Zdálo se mi, jako bych některé chodby viděla vůbec poprvé v životě. Ještě abych si musela shánět mapu.

Když jsem konečně vylezla z toho labyrintu, bylo o deset minut později. Suze na mě čekala u schodů ze školy a významně si poklepávala na hodinky.

„Já v té pitomé škole normálně zabloudila!“ křikla jsem na ni naštvaně a bezmocně rozhodila rukama na znamení toho, že to vážně nebyla má chyba.

„To je dobrý, stejně pro tebe mám špatnou zprávu,“ odpověděla Suze s omluvným výrazem. „Julie před pár minutama vyšla ze školy a donutila mě slíbit, že dorazím na tu její pitomou schůzku. Donutila mě přísahat na Chuckovy paličky!“

Ty pro Suze byly posvátné od chvíle, kdy se jí podařilo je na koncertu Simple Plan ukořistit. Smůla byla, že Julie věděla, co na ni platí.

Povzdechla jsem si. „Co se dá dělat, tak budu muset vzít za vděk školní hromadnou dopravou.“

„Moc se omlouvám, vážně.“

„Nevadí, přijeď se za mnou alespoň později podívat do bistra a vše bude odpuštěno,“ usmála jsem si na ni.

„Platí!“ ušklíbla se na mě Suze, protože tušila, co to znamená. Až zavřeme za posledním zákazníkem, pustíme si jukebox, sedneme si na naše oblíbené místo do rohu a budeme se ládovat palačinkami se sirupem.

Ať žijí kalorie!

A javorový sirup!

Pak mě má nejlepší kamarádka povzbudivě poplácala po rameni a odběhla směrem k tělocvičně za otravnou včelí královnou, která prostě nikdy nemá dost. A já se vydala směrem ke stanovišti školních autobusů.

Musela jsem si pospíšit, protože co nevidět odjede i poslední autobus. Jen tak tak jsem přiběhla ke dvířkům a vyběhla po schodech, div že jsem sebou nepraštila o nějaký blbý malý kobereček, který kdoví proč ležel kousek od schůdků. Samozřejmě jsem svým tancem pobavila celé osazenstvo autobusu.

Přirozeně jsem se proto snažila dostat co možná nejdál od všech a zamířila jsem do zadní části.

Kde nebylo žádné volné místo.

Vážně by mě zajímalo, jestli by mohl být dnešní den ještě horším začátkem mého nového života.

Když jsem zmerčila poslední volné místo v celém autobuse, došlo mi, že hrůza dnešního dne nejspíš nebude mít konce.

Vedle toho volného místa totiž seděl Daniel.

Vážně mám pech.

Anebo si se mnou vesmír hraje nějakou hodně divnou hru. Škoda, že se u mě ještě neprojevily žádné zvláštní schopnosti, nebo jsem nezjistila, že jsem potomek bohů… nebo prostě něco na ten způsob. Protože takové věci se vždycky odehrávají v knihách, kdy je ze začátku hrdinčin život pěkně na prd, ale pak se všechno v dobré obrátí… anebo taky ve filmech, kdy vám do toho ještě hraje výborná hudba a občas i vybuchují věci. Škoda jen, že tohle je reálný život a já nemůžu jen tak mávnout rukou, aby se Daniel vypařil.

Zastavila jsem se u něj a doufala, že by se mohl posunout a udělat mi místo.

Jenže on se tvářil, jako že mě nevidí.

Výborně.

Sundala jsem si tašku z ramene a hodila ji po něm.

„Doprdele!“ škubnul sebou a reflektivně ji ze sebe shodil.

„Promiň, jen jsem si dělala místo. Ty jsi shodou okolností byl ve stejné trajektorii.“

Probodl mě pohledem, posunul se blíž k oknu a uvolnil mi tak dostatek místa na to, abych se posadila.

Už bylo na čase, protože autobus se právě dal do pohybu.

A mě to cuknutí poslalo přímo po hlavě na Daniela.

Ten mě s naštvaným výrazem ve tváři zachytil, abychom se nepotloukli oba dva a posunul mě vedle sebe.

„Něco mi vysvětli. Už sis přiznala, že máš problém? Protože to je první krok, přiznat si problém a začít ho řešit.“

„Problém?“ nadzvedla jsem podrážděně obočí a snažila se nevnímat to, že jsem se k němu před chvílí dostala mnohem blíž, než bych chtěla. Měla bych si udržovat patřičný odstup, co to jenom jde.

Proto jsem se posunula až na okraj sedadla a podezřívavě si ho měřila.

„No přece s tím chlastáním. Měla by sis dát pozor, aby na to nepřišli ve škole, jinak letíš. Chodit takhle opilá po škole nedělá dobrý dojem na nikoho,“ prohlásil posměšně. Každé jeho slovo se do mě zařízlo jako ostří nože.

Zalapala jsem po dechu.

Ten prevít.

Ten mamlas.

Ten idiot jeden.

„Jak se má tvoje auto? Slyšela jsem, že se nedávno zblízka seznámilo s jistou baseballovou pálkou,“ odvětila jsem s hraným úsměvem.

Střelil po mně nenávistným pohledem. „Má se fajn.“

„Ahááá…“ protáhla jsem to slovíčko se zájmem, „a proto teď jedeš autobusem. Ještě se, chudák, nevzpamatovalo, co? Tomu rozumím, říká se, že nejhorší je srážka s blbcem a vsadím se, že srazit se s Julií na jednom zanechá hluboké šrámy.“

Říkala jsem vám, že v přítomnosti Daniela se ve mně probouzí jenom to nejhorší.

Ale…

Páni.

Byla jsem překvapená sama sebou a svým výkonem. Oko za oko, zub za zub.

Nejspíš jsem překvapila i Daniela, protože na mě chvíli jenom civěl a nezmohl se na odvetu.

Vážně jenom chvíli.

„To ti může být úplně u prdele,“ odsekl nasupeně a opět se otočil směrem k oknu, jako by na mě vyplýtval už všechen svůj čas.

„Ale ale, copak tebe maminka neučila slušně mluvit? Nejspíš by ti někdo měl vymáchat pusu kartáčem s mýdlem, aby ses naučil normálně komunikovat,“ rýpla jsem si do něj.

To jsem nejspíš neměla dělat, protože Daniel ke mně rychle otočil hlavu a jeho pohled byl plný bolesti. Až se mi z toho silného citu zadrhl dech a já okamžitě svých kousavých slov zalitovala, i když jsem tak úplně nechápala proč.

Vždyť to on za všechno může. Proč bych se měla cítit zle, když se jenom bráním?

Jenže i přesto jsem vycítila, že tentokrát jsem překročila nějakou hranici.

Tentokrát jsem mu opravdu ublížila.

A vůbec mě to netěšilo.

Daniel mi na to nic neřekl a opět se zadíval z okna.

Nervózně jsem si skousla ret. Po celou cestu až k mému domu jsem se už nepokoušela navázat žádný hovor. Vždyť kdoví, co by ze mě zase vypadlo.

Celou dobu jsem přemýšlela nad svými slovy a nad tím, co se stalo.

Možná jsem Daniela neměla zrovna v lásce, ale tentokrát jsem to zdá se přepískla.

Věčný knihomil, který se rád prostřednictvím knižních příběhů dostává na místa, kam by se jindy ani nepodíval a knihovnička mu už praská ve švech. „Přátelství se zrodí ve chvíli, kdy jedna osoba řekne druhé: Cože? Ty taky? A já myslel, že jsem jediný.“ (C.S.Lewis)

  1. Konečně další kapitola! a to jsem zrovna včéra koukala na knižní vesmír jestli náhodou nepřibyla… Trochu mě překvapilo, že je pátá kapitola a on je to pořád první den školy… Ale jinak super jako vždy;) Ten konec… Tam s tou jeho mámou ještě něco bude…

  2. Komentáře, které VÍM, že budou dlouhé, se mi začínají vždycky strašně blbě (jak lépe začít než okecáváním očividného). Ugh, zpátky k příběhu. Teda vlastně poprvé. OMG.
    Tak jinak :D. Nejdřív tu musím říct, že jsem tvoje velká fanynka, a kdyby se ti někdy zakládal fanklub, tak se hlásím na post roztleskávačky (ačkoli podle mých výsledků při hodinách tělocviku by to vlastně nebyla až taková výhra), ale snaha se cení, ne? Ale transparent s velkým „GO, SYKI, GO!“ bych asi udržet dokázala a hlavně bych to myslela opravdu upřímně. Ať už jde o tvoji práci na knižním doupěti/vesmíru a tady ve Snílkově. U hodně (rozuměj skoro u všech) knížek se vždycky shodnu s hodnocením a zvykla jsem si se řídit skoro výhradně podle tebe.
    Tím pádem se mi tento příběh prostě MUSÍ líbit (prostě nemám na výběr :D). A taky líbí (a hlavně DĚKUJI za literární počin, u kterého mě neděsí úroveň gramatiky).
    Ale taky z důvodů skoro identického vkusu jsem přečetla stejné knížky a poznám určité rysy. Tady to však není na škodu. Tohle všechno je vlastně taková oslavná báseň na tvoje dovednosti, takže to teď vyvážím trochou kritiky (a vezmu to hromadně, protože se mi to zdálo lepší sepsat vcelku, než u každé kapitoly).
    Agnes je typická šedá myška těchto středoškolských příběhů. Lehce bych ubrala to podceňování, protože to padlo několikrát v každé kapitole. Je jasné, že chceš, aby se vyvíjela a zlepšovala se jí psychika, ale takhle to sem tam působilo křečovitě. Když už jí povahově chceš na startu takovou, tak by se mi líbilo aspoň nějaké výrazné vyzvednutí její vlastnosti/přednosti. K ní by mi docela sedělo něco ve stylu „Vím, že můj styl by se zrovna nedostal na první stránku bulvárů či módních časopisů pro jeho originalitu, ale takovou už jsem. Přisuzuji to své stydlivější povaze a ačkoli bez těch brýlí nevypadám jako sestra baby Jagy, tak mi vyhovuje být neviditelná. Aspoň mi dávají pokoj.“
    Školní šikana není sranda a v USA jí je až moc. Je to vděčné téma (ačkoli to takhle zní děsně) a včelí královny jsou druh, který asi v nejbližší době zrovna nevymře. Mean Girls FTW, btw ;). Julie bych přesto dala další rozměr – krom otravné roztleskávačky (ale chápu, že na to je ještě čas).
    Když jsem se dočetla ke scéně s pádem, musela jsem se smát. Při jednom mém pokusu a středoškolské drama jsem to napsala skoro identicky :D. V tu chvíli mi bylo jasné, že tvůj příběh dočtu, i kdyby ti trvalo roky to dopsat (což upřímně DOUFÁM, že nebude… stačí, že Lusy je šnek). Je to provařené, ale stejně se mi to líbí.
    Daniel… ach, já na tyhle typy prostě trpím! Help me, I’m crazy xD. Toho máš moc hezky rozjetého. Jen jedna věc (asi jedna z nejvýraznějších, co mi vadila) je, že Agnes je na něj tak sebevědomá. Teda… blbě formulované. To zbožňuju (tyhle slovní přestřelky je většinou to, co mě na knihách nejvíc líbí – don’t judge). ALE dala bych tomu nějaký backgroung. Vím, že je poměrně brzo (opakuji se). Ale zmínka ve stylu „Znám ho od školky. Ještě než z něj vyrostl namachrovaný fotbalista. Byl prostě jen namachrovaný. Takže teď z něj může omdlévat celá škola, ale já si ho vždycky budu pamatovat jako toho spratka, který mi kradl kbelík na bábovičky. Pomsta bude sladká.“ Víc je na sebe napojit. Dát jim hlubší minulost, než jen to že on je zázrak přírody, protože se nebojí mu odseknout.
    Celkově je to rozjeté slibně, mám ráda ty náznaky, které neprozradí vše a chvíli nás nechají hádat a tím pádem nás zajímá, proč a jak se co stalo.
    Uf, jestli se někdo dočetl až sem, tak klobouk dolů.
    Dlužím ti za několik výborných knižních tipů a celkovou oddanost knižním světům, takže jsem měla pocit, že jsi zasloužíš komentáře obsáhlejší, než „super, kdy bude další kapitola“, ačkoli si z něho nemusíš VŮBEC nic vzít. Krom pochvaly, ta asi potěší vždy.
    Stejně nakonec každý píšeme podle sebe. Moc držím palce, abys to dopsala (to je totiž asi vždy to nejtěžší)! A spoutu úspěchů (nejen knižních) do budoucna.

    • Moc díky za pointy! Věř mi, že vím, proč si myslíš to, co si myslíš, ale nemusíš se bát. Mám to v hlavě nalajnované a vím, proč se děje to takhle a tamto onak. Ono se to zase vyrovná. Plus jde klasicky o první draft, který se časem bude měnit 🙂

  3. A to jsem si říkala, že se k Bohyním asi nedostanu 😀 Tenhle web je prostě bomba. 🙂 A supr příběh.
    Adelle recently posted…Závod s časem writing challenge | 2. kapitola | Můj bratr; když umíralMy Profile

Zanechte komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

CommentLuv badge