W3vina.COM Free Wordpress Themes Joomla Templates Best Wordpress Themes Premium Wordpress Themes Top Best Wordpress Themes 2012
13 Zář, 2013

Posted by in Fanfikce, Realita. Anebo ne? | 0 Comments

Realita anebo ne? Kapitola 2. Přítel. Anebo ne?

Realita anebo ne? Kapitola 2. Přítel. Anebo ne?

Tato kapitola je věnována všem mým opravdovým přátelům. Díky za to, že mě máte rádi, i když mám tolik chyb.

Tato povídka bude hlavně o Kori i když se někdy určitě třeba k Christině, nebo Sáře vrátím. Přesunujeme se v čase opravdu dopředu, ale považuju za důležité psát o tom právě teď. Děkuju všem, kteří si přečetli první kapitolu, protože to pro mě opravdu hodně znamená.

————————————————————————————————————————————————-

Close your eyes, not your mind.

Čas plynul opravdu rychle dál. Ať jsem chtěla nebo ne Christina jednoho dne zmizela. Bylo mi to líto tenkrát a je mi to líto i teď, ale osud nebo spíše ona tomu tak chtěla. Kori a George ale zůstali. Přes to všechno, až do jednoho dne.

Projekce se dostala časem do fáze, kdy jí bylo možno změnit. Změnit do jiné formy, kde byla projekce více reálnou. Změna spočívala v tom, že činnosti v projekci ovlivnili vaše reálné tělo. Měli jste hlad, pokud jste nejedli. Pokud jste se zranili, byli jste zranění. O smrti se raději nikdo nezmiňoval.

Spousta lidí s tím nesouhlasila a já byla jedním z nich. Jedním z velkých zastánců byl ředitel Bradavic Severus Snape. O Snapovi je nutné vědět jedno, byl dokonalou knižní i filmovou podobou. I v reálu byli všichni přesvědčení, že je takový. Otázkou je, zda takový opravdu byl.  Nikdo ho moc neměl rád, protože byli přesvědčení, že v jeho srdci není kouska citu.

Ale i přes to všechno existoval malý fanclub, který profesora Snapa naprosto zbožňoval. Tenhle fanclub uprostřed Bradavic i mimo něj vedla Kori. Ona sama razila styl „všechno je mi jedno“. A Snape byl samé pravidlo. Nevím, kde se to v ní bralo.

„Kori?“

„Ano?“

„Vážně nemůžeš jít na mrzimorský večírek?“

„Sama moc dobře víš, že máme sraz s naším klubem.“

A takhle se odvíjela většina našich rozhovorů, kdy jsem jí prosila, aby dala přednost mně před Snapem.

Mě ale poslední dobou zajímalo to jak přežít hodiny Starodávných run, s kým půjdu na mrzimorský vánoční večírek a jestli přejdeme na novou verzi projekce IO a kde je vlastně George, kterého jsem už pěkně dlouho nikde neviděla. Bylo tomu přesně týden, co jsem objevila reálný kontakt na George, ale stále nepotvrdil mé přátelství.

Bylo chladné ráno a já  běžela tajnou zkratkou k učebně lektvarů ve sklepení. Když jsem konečně dorazila před učebnu lektvarů všichni studenti stáli ještě venku a já si  opravdu oddechla. To Snape učil lektvary a řekněme, že to byl a je velmi hrůzostrašný muž. Pamatuji si svou první hodinu, kdy dostala vynadáno moje kamarádka Mir za to, že si natáčela pramen vlasů na prst a od té doby musela sedět v první lavici a uklízet třídu. Pamatuji si i svůj první pozdní příchod na jeho hodinu, kdy mě za trest nechal vařit jeden z nejtěžších lektvarů, před celou třídou. A taky si pamatuju, jak jsem schytala 2 trolly za to, že jsem dlouze přemýšlela.

Obejmula jsem si své tělo zimou, která sálala ze stěn sklepení. V tu ránu mi na rameno položil někdo ještě chladnější ruku a já nadskočila.

„Georgi!“

„Ahoj Jess,“ zazubil se na mě od ucha k uchu.

To nebylo obvyklé, většinou měl špatnou náladu. Ať už to způsobil Christiny odchod  anebo něco úplně jiného.

„Kde je Snape, neměl by tu být? On nikdy nechodí pozdě,“ usmála jsem se na něj od ucha k uchu.

„Máme suplování, bude tu Sung. A není ti trochu zima?“

„Sung? Je ten co si z něj všichni dělají srandu? Malinko.“

George si okamžitě sundal svůj plášť a přehodil ho přes má ramena a jen kývnul.

„Děkuji,“ navlékla jsem si plášť a znovu se usmála.

„Všichni dovnitř,“ volal zvláštně nějaký mladý profesor, který vypadal opravdu velmi, ale velmi vtipně. Jeho hlas byl velmi zvýšený a poněkud zpěvavý.

„První zábavná hodina lektvarů za můj pobyt v Bradavicích.“

Oba jsme se tomu zasmáli a já se nechala vést Georgem do poslední lavice.

„Nemyslete si, že dnes bude volno. Tužky vám budou jezdit po papíru jako křečci na rozpálené pánvi,“ mluvil cosi u tabule profesor.

Ale já měla oči jen pro George, celou hodinu jsme kreslili karikatury profesorů, hráli piškvorky a tiše si povídali o všem možné.

Po skončení hodiny se George ztratil dřív, než jsem mu stačila vrátit jeho plášť a tak jsem pokrčila rameny a vydala se do Velké síně na oběd. Když jsem se dostala před Velkou síň u nástěnky postávaly shluky studentů a vypadali velmi nadšeně.

„Co se děje?“ Zavolala jsem někam do éteru a podívala se na studenty okolo.

„Zrušili mrzimorský večírek, místo toho bude ples ve Velké síni. Mrzimoru se to sice moc nelíbí, ale my v Nebelvíru stejně nemáme furt do čeho píchnout.“

Otevřela jsem ústa a chtěla říct, že nejsem z Nebelvíru, ale pak mi došlo, že mám Georgův plášť.  Ale než jsem cokoliv stačila říct, onen člověk zmizel neznámo kam a já zůstala stát opět sama.  Přehodila jsem si kabát přes ruku a zamířila konečně do Síně.

Když jsem se konečně protlačila k našemu stolu a pohodlně se usadila ke Kori, bylo už skoro po obědě.

„Tak co říkáš na to zrušení?“ Zeptal se mě někdo od nás, aniž bych stačila zaregistrovat, kdo to byl.

„ Ne, že by mi to moc vadilo. Myslím, že kolejňák stejně zase něco vymyslí,“ pronesla jsem vesele a koukla pro Kori.

„No ať to byl kdokoliv já se držím svého plánu,“ pronesla Kori rozhodně a hned se zase zvedala.

„Kam zase jdeš?“

„Mám spoustu práce se zařizováním, tak se uvidíme na koleji,“ pronesla, ale pohledem už hledala někoho v dálce.

Rozcuchala mi můj culík a zmizela někde v davu. Já se dala konečně do nějakého jídla, ale myšlenkami jsem se ubírala někam úplně jinam. Vzhledem k tomu, že ples je pro celou školu na Koriin „dýchnánek“ stejně nikdo nepřijde. Navíc pořád nemám s kým jít. Pohled mi padl na plášť vedle mě. Mohla bych jít s Georgem? A co když má s kým jít? Ale s kým by šel? S Kori? Ale kdeže.

Na nadcházející ples se všichni velmi těšili a když nadešel Onen den, celá škola byla jako na trní. Pravdou, ale bylo, že roztěkaní byli i profesoři. Plánovali něco velkého, ve vzduchu se prostě vznášela velmi očekávaná atmosféra. Ten den jsem měla opět hodinu lektvarů a pak už mě čekaly jen přípravy na ples.  Na Ples jsem měla nachystané duhové šaty, které podle Kori vypadaly jako pro vílu a ne pro holku co má odřená kolena a hraje famfrpál.

Když jsem postávala před učebnou a chvěla se opět zimou, zahlédla jsem George. Zalitovala jsem, že nemám jeho plášť, abych mu ho konečně vrátila. Od našeho posledního setkání uběhly dva týdny, ale to bylo normální, že George prostě vždycky někam zmizel. Vypadal, že je mu zima a že je unavený. I mně byla zima.

„Ahoj,“ zahlaholil.

„Ahoj. Konečně poslední hodina,“ pousmála jsem se na něj.

„Přesně tak, dneska je ten ples, že?“ přešlápl z nohy na nohu a zastrčil si ruce do kapes.

„Přesně tak,“ zopakovala jsem po něm.

„Určitě se s někým budeš bavit.“

Zdálo se mi anebo povzdechl?

„No vlastně nemám s kým jít,“ pokrčila jsem rameny a koukla jsem po Snapovi, možná poněkud roztěkaně.

„Jo a promiň, že nemám tvůj plášť. Vrátím ti ho třeba večer,“ pověděla jsem opět vesele.

„No Ty jdeš sama a já jdu sám, nechtěla by jsi?“ Nechal větu otevřenou a podíval se mi na krátkou dobu do obličeje.

Něco uvnitř mě se rozhořelo a já chtěla skákat tři metry do vzduchu, ale ve sklepení na hodině, kterou bude mít Snape to nebyl dobrý nápad.

„No myslím, že můžeme … jít spolu,“ pronesla jsem a pokusila se na něj podívat a zcela obyčejně se usmát.

„Sejdeme se v sedm pod schody?“  Zeptal se a koukal na špičky svých bot.

Než jsem stačila odpovědět, ozvaly se podpatky Snapa, který nás naháněl do učebny. Otočila jsem se na George a jen kývla hlavou. Paradoxem bylo, že tyhle hodiny byly vlastně semináři a já na ně chodila zcela dobrovolně, ale přitom se na nich 45 minut klepu.

Hodina trvala nekonečně dlouho, protože Snape dnes vykládal teorii. Ale naštěstí se zdržel zkoušení, což bylo velmi nezvyklé. George nakonec zmizel dřív než já a tak jsem zamířila do naší společenské místnosti.

Měla jsem přesně dvě hodiny příprav. Zamířila jsem do koupelny, která byla naprosto přeplněná dívkami. Kori jsem nikde neviděla a tak jsem se vtěsnala mezi dvě starší studentky a začala se upravovat. Když jsem se konečně vyprostila z koupelny zamířila jsem do svého pokoje, o kterém jsem věděla, že bude prázdný.  A taky že byl. Kori zjevně něco připravovala a další dívky jsem viděla v koupelně.

Oblékla jsem se do svých šatů a po velmi dlouhém snažení si zapnula i zip na šatech.   Vážně to byly šaty jako pro vílu.  Vzala jsem si raději baleríny, protože na podpatcích jsem byla opravdu velmi nejistá. Vlasy jsem si vyčesala do vysokého culíku a začala se upravovat před zrcadlem.

Nakonec mi nezbylo ani pět minut času a tak jsem spěšně popadla malou kabelku a Georgův plášť.  Když jsem se konečně objevila pod schody, George nikde nebyl. Byla jsem z toho poněkud rozrušená, tak jsem zůstala stát ještě dalších pár minut pod schody. Když se ale neobjevil, vydala jsem se do Síně, že on tam určitě bude.

Od mých prvních setkání s Georgem jsem do něj nejspíš byla pěkně dětsky zamilovaná. Byl to můj úžasný vzor a to jak byl tajemný ve mně vzbuzovalo nekonečný zájem.

V síni byla opravdová spousta lidí, ale já se snažila stejně projít mezi nimi a najít George. Všechno vypadalo tak velkolepě.  Ze stropu Síně padaly sněhové vločky, okolo postávaly vánoční stromky, podlaha vypadala jako ledové plocha.  Občas ze stropu viselo i jmelí a pod ním byla velká spousta líbajících se párů a já se na krátko zasnila, že by se to mohlo stát i mně.

Zastavila jsem na kraji a zadívala se k nebelvírskému stolu ani tam George nebyl. A tak jsem zůstala stát, sledovala ostatní a vsávala tu atmosféru. Na krátko jsem si dovolila i zavřít oči. Nakonec jsem je, ale opět otevřela a pohledem opět hledala George. A nejednou jsem ho viděla. Tančil a vypadal opravdu nádherně. Ale tančil s Kori. To nemyslí ani jeden vážně že ne?

Jak už to tak v mém životě bývalo věci se pak odehrály  velmi rychle. Zmizela jsme ze Síně opravdu rychle a pomalu se šourala prázdným hradem tam, kam mě nohy nesly.  Nakonec jsem, ale zamířila do sklepení, protože to mi zajišťovalo jistotu, že nepotkám žádný líbající se zamilovaný pár v nějakém výklenku. Posadila jsem se na schody před učebnu lektvarů a zadívala se na těžké dveře.

Myšlenky se mi stáčely různým směrem. Byla jsem naštvaná na Kori i George, i když jsem k tomu neměla racionální důvod. Vždyť jsme byli všichni tři kamarádi, měli jsme se rádi. Ale proč jsem tak naštvaná? A proč mám u Merlina Georgův plášť?

Nevím, jak dlouho jsem seděla na schodech, ale dost dlouho na to, aby mě rozbolela zadnice. Zvedla jsem se a rozhodla se jít spát. Ale v tom jsem slyšela někoho přicházet, dvoje podpatky a tlumený rozhovor. Tlumený, ale velmi rozhořčený.

Zalezla jsem do výklenku, kterých bylo ve sklepení hrozně moc, stáhla ramena a modlila se, aby tu nebyl žádný pavouk.

„Vy to nechápete, nemůžeme přejít!“

„Ne to Vy to nechápete. Musíme přejít. Všichni šli kupředu a já nebudu zůstávat pozadu slečno. Ani kvůli vám.“ Snape se na Kori zadíval a vypadal opravdu smutně.

Kori a Snape? Oni se hádají?

„Já při Vás, ale vždycky stála!“ Lori doslova křičela a její slova se odrážela od chladných stěn.

„Řekněte mi slečno proč? Proč tam najednou chcete zůstat? To ta malá slečna?“

„Myslíte Jessicu? Ale kdeže! Ona by to přežila…“ Kori se na dlouhou dobu odmlčela a zadívala do výklenku, kde jsem stála. Chvíli jsem myslela, že mě uviděla, ale nic takového se nekonalo.

„Je to kvůli Georgovi. On na novou verzi nepůjde, nemůže. Už ho nikdy neuvidím,“ to Kori pronesla velmi tiše.

„Slečno vaše přátelství vydrží všechno,“ pronesl velmi unaveně Snape a zamířil do svého kabinetu.

„Ale láska všechno nevydrží! Ale o tom Vy nic nevíte! Jste sobecký blb, co si neumí vážit ostatních!“ Kori teď doslova řvala. Nakonec se rozbrečela a utekla bůh ví kam.

Snape se za ní opravdu velmi dlouho koukal a nakonec zmizel ve svém kabinetu s obvyklým  kamenným výrazem.

Pro mě by tohle Kori nikdy neudělala. Ani já nechtěla přecházet, ale kvůli mně by Kori nikdy nic takového neřekla. To já jí uklidňovala a učila se s ní na písemky při jejích zkouškách. To já s ní trávila všechny večery. A přes to všechno skončila svůj vztah k řediteli kvůli vztahu s Georgem.

Vrátila jsem se co nejrychleji do svého pokoje, i když dnes byla večerka prodloužená. Cestou jsem potkávala velkou spoustu lidí, které jsem se, ale snažila ignorovat.  Jakmile jsem otevřela dveře pokoje, viděla jsem uplakanou Kori ve své posteli a moje další dvě spolubydlící v nějaké hádce.

Byla jsem, ale příliš unavená cokoliv řešit. A tak jsem tiše vlezla pod peřinu bez toho, abych si sundávala ony přepychové šaty, Georgův plášť jsem hodila do kouta pokoje, hlavu jsme strčila pod deku a snažila se usnout. Spánek však přišel velmi milosrdně.

A tak skončil můj den, který měl být velkolepým. Na druhou verzi jsme samozřejmě všichni přešli, časem se z Kori stala profesorky a o tom, že jsem na ní byla naštvaná a možná ještě jsem se nikdy nedozvěděla. George při přechodu opravdu odešel a jeho plášť mám dodnes. A všechny ostatní vánoční plesy dopadly velmi zvláštně.

Jsem prostě neuvěřitelně bláznivá holka, která ve čtení a „psaní“ hledá lepší svět, kde se může schovat (i před vytíráním a luxováním). Pro spoustu z vás naprosto nesmyslná sbírka povídek, ale pro mě velký krok dopředu. I stay weird, I promise. (for man in blue box)

Zanechte komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

CommentLuv badge