W3vina.COM Free Wordpress Themes Joomla Templates Best Wordpress Themes Premium Wordpress Themes Top Best Wordpress Themes 2012
28 Zář, 2013

Posted by in Fanfikce, Realita. Anebo ne? | 0 Comments

Realita anebo ne? Kapitola 3. Časy dobré a časy zlé – část 1.

Realita anebo ne? Kapitola 3. Časy dobré a časy zlé – část 1.

Tato kapitola je věnována Kačce, protože mě tak skvěle umí rozesmát.

Ráda bych teď chvíli psala pozitivně o hezkých věcech, protože mám pocit, že momentálně se nacházím ve stavu, kdy mi takové věci chybí. Časem se opět vracíme hodně zpátky, před událost na plese, i když Christina už dávno zmizela.

————————————————————————————————————————————————-

I když nejsi nešťastný, usmívej se, protože nikdy nevíš, kdo by se mohl zamilovat do tvého úsměvu.

Blížil se pomalu a jistě podzim. Když jsem se podívala z okna, listy stromů se pomalu snášely k zemi. Hromádky listí na zemi rozfoukával vítr a všichni tolik chtěli být venku. Dokázala jsem si už jen matně vybavit, jak vypadalo pouštění draka a sbírání barevných listů.

Většina lidí si začala se sychravým počasím být ještě dál, než kdy jindy. Všichni zpohodlněli a báli se jakýchkoliv nečasů.  Ale moje kamarádka, se kterou jsem se znala už od první třídy Anežka to tak neměla. Milovala přírodu a bylo pro ni utrpení vysedávat doma. Časem si ale zvykla. Zvykla, jako my všichni. Nevím, jestli to byla nuda, touha po poznání, anebo snaha přiblížit se mně, ale něco Anežku donutilo vstoupit do projekce.

Já měla v projekci už své zázemí a okruh mých přátel se značně rozšířil. Když Anežka vstoupila do projekce jako Kimi, dlouho mi trvalo, než jsem jí poznala. Ale myslím, že jsem se jen příliš soustředila na pojetí všech těch dojmů.

Kimi byla malá dívka s dlouhými hnědými vlasy. A ať jí bylo kolik chtělo vždycky působila neskonale roztomile. Musím uznat, že se nápadně podobala Kori v tom jak se chovala. Kimi byla neuvěřitelně šílená, ale na rozdíl od Kori neznala slovo zodpovědnost.

Byl pátek večer a já seděla ponořená v úkolech v mrzimorské společenské místnosti. Chtěla jsem si odbýt všechny úkoly, napsat jednu nepovinnou esej do lektvarů a ještě napsat rodičům.

„Za chvíli ten brk zlomíš,“ promluvila na mě Paula od své otevření knihy, rozvalená v křesle u krbu.

„Tyhle brky se nedají zlomit, zkoušeli jsme to,“ odpověděl Michael, který seděl u krbu a přikládal do něj.

„Ještě dopis rodičům a bude to.“

„Stejně už je po večerce,“ pronesl někdo, kdo odcházel po schodech do ložnic.

„Ale nejsou prefekti, ani primusové,“ zavolala jsem a v očích se mi ďábelsky zalesklo.

V místnosti se začalo ozývat nesrozumitelné mumlání. Ano prefekti a primusové už byli určení o prázdninách, jejich rozpis visel na tabuli v každé koleji, ale oficiální jmenování ještě neproběhlo. Udělala jsem srdíčko za dopisem pro rodiče, zavřela inkoust a začala se hrabat od stolu.

„A ty jdeš jako kam?“ zeptal se tázavě Michael.

Prstem jsem ukázala směrem do sovince a začala si motat šálu kolem krku. Paula i Michael pozvedli obočí, ale začali se škrábat ze svých míst.

„Vy si jdete taky něco poslat?“ optala jsem se.

„Jdeme s Tebou,“ pronesli jednohlasně.

Tak za prvé by mě zajímalo od kdy se ti dva tak sehráli. A za druhé, jsou jen o rok starší a já mám právo jít sama a porušovat školní řád.

Nechala jsem to, ale raději být a vyklouzla ze společenské místnosti. Hned na chodbě mě z všudy přítomné tmy zamrazilo a tak jsem se zastavila. Následoval to, ale můj pád k zemi když do mě Paula narazila.

„Ježišiš, co blbneš?“

„Já blbnu?“ zamumlala jsem ze země a nahmatala dopis ve své naprsní kapse.

„Pššt, nehádejte se. Ještě nás zmerčí paní Norissová,“ houkl Michael a vytáhl svou hůlku.

Konečně jsem se s Paulinou pomocí vyškrábala na své vlastní nohy a vytáhla i svou hůlku. Tichem a tmou se ozvaly tři odlišné hlasy svorně pronášející lumos. Myslím, že naše kolej v přízemí byla velmi vhodná pro útěky na školní pozemky. Musela jsem přejít celý školní dvůr, abych se dostala do sovince. To je dost náročný úkol, protože jste na ráně.  Navíc, když jdete ve třech.

Neváhala jsem, ale dlouho a mířila ke dveřím na nádvoří. Zacloumala jsem klikou, která neochotně povolila  a všichni tři jsem stáli na nádvoří. Shrbené stromy házely stíny po celé ploše a vy jste měli pocit, že pokud se vás dotknou, stanete se jedním z nich. Fontána uprostřed vydávala cákavé zvuky. Ze sovince se však ozývali sovy a to mě opravdu uklidňovalo.

Po stranách nádvoří jsem se tiše posunovala k sovinci. O těch dvou se však nedalo říct, že by to dělali tiše.

„Proč to proboha nejdeš poslat ráno?“

„Protože po večerce je to větší sranda,“ zašklebila jsem se do tmy.

Slyšela jsem jeho hlasité klení, když zakopl o cosi na zemi ve tmě. Když jsme se konečně došourali k sovinci, měsíc už byl na jiné straně a na nebi byla velká spousta netopýrů vylétajících ze Zapovězeného lesa. Zalomcovala jsem klikou, ale nic se nestalo.

„Nemohli byste mi pomoct?“

Paula zalomcovala klikou, ale opět se nic nestalo.

„Puste mě k tomu,“ zahlaholil Michael a dveře konečně s hlasitým skřípotem povolily.

Všichni jsme se rozutekli do sovince, kde jsme se zastavili až na konci točitých schodů, kde jsme hlasitě oddechovali. Chvíli jsme mlčeli, když se najednou ozvalo z pod schodů hlasité mňoukání.

„Paní Norissová,“ pronesla Paula velmi tiše.

Najednou se začaly ozývat i lidské kroky stoupající k nám. S každým krokem byl ten někdo a nejspíše školník blíž a blíž. Plamen jeho pochodně už byl vidět a ve stínu se rýsovala jeho silueta. A v tom se vš zarazilo.

„No vidíš miláčku, nic tu není. Pojďme spát,“ promluvil ke kočce a hodnou chvíli mu trvalo než se dobelhal dolů a zavřel za sebou dveře.

„Doufám, že to nezamkl,“ pronesl vyděšeně Michael.

„Umíme Alohomora,“ odpověděla poněkud nasupeně Paula.

Já tomu rozhovoru, ale nevěnovala pozornost. Hledala jsem raději po tmě mou sovu. Hladila jsem po hlavě, všechny sovy a obcházela kolem nich do kruhu. Obešla jsem sovinec dvakrát, když mě nějaká sova kousla do prstu tak, že mi z něj vytryskla krev.

„Ahoj „N“, jak se daří?“ Zeptala jsem se a strčila prst do pusy.

Odpovědí mi bylo pronikavé zahoukání a tak jsem raději hledala v kapse dopis, když jsem ho konečně „N“ předala, uběhla asi řádná doba, protože se od našich pus začaly zvedat obláčky dýmu.

„Jdeme!“ Zvolala jsem vesele a mířila jsem směrem ke dveřím.

Cesta zpátky se zdála mnohem snazší. Všichni jsme už chtěli být uvnitř hradu, v teple a pohodlí. Dveře naštěstí Filch nezamkl a tak jsme se táhli okrajem nádvoří směrem k Hradu. Ve stínu kašny stály dvě postavy, které nás donutily zastavit.

„Miláčku, já tě opravdu miluji.“

„A to ti mám věřit?“

„Měl by si.“

Vyznání lásky dvou profesorů? A nejsou ty hlasy mužské?

Vyměnili jsme si s ostatními nechápavé pohledy a snažili se krčit, aby nás nikdo nezpozoroval.

„A copak jsi mi to někdy dokázal?“

„Ne, ale teď bych mohl.“

Nastala dlouhá chvíle ticha a já přemýšlela nad tím, jak dlouho vydržím nedýchat. Nakonec jsme, ale mohla vydechnout vzduch celkem brzy. Stíny obou profesorů celkem spěšně do Hradu.

„Co to bylo?“ zeptala jsem a koukla na Michaela i na Paulu.

Michal se na mě podíval a tvářil se poněkud zkroušeně, chytl mě za paži a doslova a do písmene dotáhl do mrzimorské koleje. Nutno dodat, že mi vytahal svetr, jak jen to šlo.

„Nemluvte o tom nikde a jděte spát,“ pronesl velmi autoritativním tonem.

„Dobrou,“ zavolal ještě ze schodů.

Paula neváhala ani chvíli a odcupitala do pokoje. Věděla jsem, že Michael poznal oba profesory, ale byla jsem příliš unavená přemýšlením, kdo to byl a proč to zrovna Michaela tak trápí. A tak jsem zamířila do postele a usnula hlubokým a klidným spánkem.

Ráno jsem se už probudila pozdě a tak jsem měla necelých 15 minut na to, abych šla na snídani. Kvůli mému špatnému svědomí ze včerejšího večera jsem si vzala úplně jiné oblečení, i když na tom starém nebylo nic poznat. Cestou do Síně jsem si ještě zavazovala  tkaničky od bot.

Síň byla při mém příchodu už skoro prázdná, jelikož většina lidí už byla na cestě do učeben. Zamířila jsem tedy ke Kimi k havraspárskému stolu.

„Ahoj, ještě snídáš?“

„A ty jdeš teprve snídat?“ Zasmála se Kimi a ukousla z housky, kterou držela.

Popadla jsem první jídlo, které bylo přede mnou a snažila jsem se všechno do sebe co nejrychleji naházet.

„Zkazíš si žaludek.“

„Ten už asi zkažený bude, už teď jdeme pozdě.“

Kimi vytáhla z kapsy bílou křídu a nakreslila na stůl čtvercové pole.

„Dáma s jídlem,“ zvolala a začala skládat na pole hroznové víno a piškoty.

Do hry jsme se obě pustily s velkou vervou a až Kimi začala vítězně tančit okolo naší lavice, došlo mi teprve kolik je hodin. Vytáhla jsem kapesní hodinky a když viděla čas, rozběhla se do učebny v prvním patře. Kimi běžela vesele za mnou a já viděla, že nemá boty. Co s tím všichni mají?

Obě dvě jsme měli Elfologii a těžko říct jakou bude mít profesorka náladu.  Profesorka měla, ale zjevně náladu velmi dobrou. Učebna byla celá přeměněná na výcvikové centrum pro boj se zbraněmi elfů.

„Ale, ale dámy,“ ozvala se a já se snažila nabrat dech.

„Omlouváme se, že jdeme my pozdě. Zapomněly jsme na čas,“ funěla jsem.

„Pro dnešek budiž vám odpuštěno. Chopte se luků a k terčům. Zbyly na vás,“ usmála se na nás

Vzaly jsme luky, šípy a zamířily na příslušné místo. Já se spíš snažila pobrat dech, zatímco Kimi tančila z místa na místo.

Snažit se trefit do terče se za chvíli stalo příjemnou zábavou a já se začala rozhlížet okolo. U Merlina, támhle stojí Snape. Ten nám to nezapomene. Hlasitě jsem si vzdychla a málem trefila šípem Kimi.

„Co blbneš?“ Koukla na mě zvědavě.

Nenápadně jsem hodila hlavou ke Snapovi a ona se začala hlasitě smát. Když hodina skončila, všechny moje svaly byly ochablé a já se těšila, až si dám sprchu a budu mít hodinu POKT.

„Slečny,“ pronesl ledovým hlasem Snape a já věděla, že mluví s námi.

„Dobrý den pane řediteli,“ zamumlala jsem, ale zdálo se, že tohle nebude dobrý den.

„Za to, že jste přišli pozdě vás čeká trest. Za půl hodiny v učebně lektvarů,“ otočil se na podpatku a odešel.

„Já to říkala,“ vyjela jsem na Kimi a protočila za Snapem panenky.

„Ale neboj, bude zábava,“ zasmála se a opět lehkým tanečním krokem mířila do sklepení.

Nesnášela jsem sklepení, lektvary a Snapa vůbec, ale neměla jsem na vybranou. Body pro kolej mi byly mnohem milejší. Sedly jsme si na schody před učebnu a čekaly, až se rozrazí dveře a v nic se objeví Snape. To netrvalo moc dlouho.

Snape typicky čekal, že přijdeme sami. Teplo, které mi bylo na Elfologii, ze mě rychle vyprchalo. Všude okolo byly rozeskládané kotlíky spolu s čistícími prostředky, samozřejmě mudlovskými.

„Tak dámy, máte práci,“ pronesl a zabouchl dveře.

Nemusel nic vysvětlovat, bylo to samozřejmě úplně jasné. Neřekl samozřejmě, jak dlouho máme čistit, kam máme věci dávat, ani co naše dnešní vyučování.

Nemám ponětí, jak dlouho jsme kotlíky od kdoví čeho čistily, ani za jak dlouho jsem si přítmí a tmu si zvykla, ani to kdy Kimi přestala zpívat. A pak jako „spása“ přilétl Snape a pustil nás. Bylo mi jasné, že už je celkem pozdě odpoledne.

„Mimochodem slečny,“ jeho ledový hlas pronikal přímo k mým bubínkům.

Obě dvě jsme se jako naráz otočily a hleděly na něj.

„Máte se okamžitě stavit u vašich kolejních ředitelů.“ Pak nás doslova vyhodil z učebny.

Kabinety našich kolejních ředitelů byly na opačných koncích hradu. Krátce jsme objetím rozloučili a já už si to štrádovala svou oblíbenou zkratkou ke kabinetu profesora. Před jeho kabinetem jsem se zastavila a zaťukala na masivní dveře.

Z kapsy mi visely hodinky, které náhle vypadly za zem. Byly po babičce a tak jsem se ohnula, abych je sebrala. Bohužel přesně v tom okamžiku se rozlétly dveře profesorovy pracovny a samozřejmě mě udeřily do hlavy. A tak jsem upadla do hlubokého spánku.

Pokračování příště…

Jsem prostě neuvěřitelně bláznivá holka, která ve čtení a „psaní“ hledá lepší svět, kde se může schovat (i před vytíráním a luxováním). Pro spoustu z vás naprosto nesmyslná sbírka povídek, ale pro mě velký krok dopředu. I stay weird, I promise. (for man in blue box)

Zanechte komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

CommentLuv badge